Předběžné šesté pokračování popisu mé osamělé poutě na kánoi po historické vodní trase kanadského ob

Ahoj přátelé. omlouvám se za zpožděný návrat k mému vyprávění. V létě roku 2016 mé cestování na kánoi utrpělo dočasný zádrhel. Vyvěsím zde předběžně popis událostí, jak je budu psát pro pozdější přidání oficiální verze na můj web site:

PO STOPÁCH KANADSKÉ HISTORIE

Pokračování cesty na kánoi sólo sledující historickou vodní trasu kanadských Voyageurů a to z Fortu Frances po řece Rainy River směrem k jezeru Lake of the Woods.

(24. – 29. června, 2016).

Jan Soukup

Zdá se vám datové rozmezí mé expedice pro rok 2016 poněkud krátké? Máte pravdu. Moje plány pro návrat k historické vodní magistrále kanadského obchodu s kožešinami, abych po ní toho roku pokračoval ve svém osamělém dobrodružném soužití s divočinou, muselo mít někde zakopanou dogu. Začalo to již tou dlouhou cestou Jeepem s kánoí na střeše přes kanadské prérie na východ do Ontaria. Celou cestu provinciemi Saskatchewan a Manitoba lilo tak hustě, že moje stěrače měly práci udržovat průhled předním sklem i při nejvyšší rychlosti kmitání. Když jsem předjížděl náklaďák, jel jsem poslepu úplně. Ještě že transkanadská dálnice je dělená s dvěma pruhy v obou směrech. Lít nepřestalo až do poslední chvíle, když jsem druhý den večer dorazil do Fortu Frances v Ontariu. Právě se stmívalo a já jsem byl ve stresu z toho, kde přespím, kde spustím kánoi do vod řeky Rainy River a kde uschovám můj Jeep. Ještě před vjezdem do středu města jsem potmě zajel na konec místního hřbitova, který byl na břehu řeky, abych prozkoumal přístup odtud k vodě. Stále hustě pršelo a já jsem ve vysokém podrostu skončil s promočenými botami a s jeansami až nad kolena. Obvyklé motely a hotely byly záhadně plné a tak jsem skončil s ubytováním ve drahém hotelu ve středu města. Poté, co jsem rozvěsil mokré svršky po topení, snažil jsem se spojit se telefonem s taxikářem Dougem z Gold Star Taxi. Nechal jsem mu několik vzkazů, ale osobně jsem ho chytil na telefonu až ráno. Jak jsem doufal, Doug byl hned ochotný odvézt mě v mém Jeepu k vodě. Po vyložení kánoe a vybavení, odvezl potom moje vozidlo k úschově u svého domku. Tam měl Jeep zůstat až do mého znovu objevení ve městě. Mnou nabídnutá suma dvou set dollarů za jeho služby byla přijata bez problémů.

Plný ambicí pro pokrytí značného kusu vzdálenosti přes Kanadu během právě začínajícího léta, jsem opět začal poměrně brzy a tak jsem skončil s kánoí na břehu Dešťové řeky již 24. června. Na rozdíl od posledních dvou dnů, v den mého vyplutí byla modrá obloha a slunce již od rána neúprosně pálilo. Po roztřídění nákladu a jeho pečlivého uložení v lodi, jsem natřel zatím choulostivou pleť ochrannou vrstvou krému proti slunci a s kloboukem na hlavě jsem odrazil. Řeka byla hladká a teď na začátku léta, s vysokou hladinou. Voda sahala až po hustou vegetaci keřů a stromoví – převážně listnatého, které ji lemovalo svěží zelení po obou stranách. Tvořila hranici mezi USA a Kanadou až ke svému ústí do jezera Lake of the Woods. Na pravém břehu jsem tak míjel Kanadu a břeh levý byl americký. Tato část historické trasy kožešinového obchodu vybíhala na jih z Kanadského Štítu - rozsáhlé oblasti kontinentu pokryté žulovými vyvřelinami s množstvím jezer a jezírek mezi jehličnatými lesy. Tady byla okolní krajina plochá, pro mě až fádní. Měla úrodnou hlinitou půdu a listnaté lesy. Pro Voyageury byla tato zem vítanou změnou proti strohému skalnatému terénu, kterým se probili až sem. Na rozdíl od mého vkusu ji označovali jako „pays beau“ (krásná země), snad proto, že se jim zdála mít potenciál pro v jejich době standartní způsob zemědělského života. Dnes je tato oblast skutečně silně využitá pro účely úrodného zemědělství. Je tím pádem poměrně hustě zalidněná. Již od doby, kdy jsem projížděl Fort Frances před dvěma roky, měl jsem detailní námořní mapu jezera Lake of the Woods (Jezero Lesů). Jako marine chart, mapa obsahovala dokonce matrici vyznačených hloubek po celé vodní rozloze. Koupil jsem ji v krámku s lokálními suvenýry při silnici podél jezera. Měl jsem tak hodně času, abych ji opakovaně studoval a děsil se z velkých rozloh otevřené vody mezi jejími četnými ostrovy. I ti, kteří jezero znali, mě skepticky varovali před jeho náhlými bouřemi a poryvy větru. Choval jsem proto pro jezero značný respekt. Ale z toho, co jsem měl příležitost vidět o řece Rainy River, jsem tuto považoval za snadnou věc. Bude pro mě hračkou, myslel jsem si. Bude to jen záležitost několika dní klidného, až nudného pádlování, abych překonal vzdálenost mezi Fort Frances a jezerem of the Woods. Americký kanoista, Dean, kterého jsem potkal na jedné z portáží pohraniční trasy Boundary Waters během předcházejícího léta, mě varoval před jejími peřejemi, Manitou Rapids. Ty měla prý řeka někde mít. Vyjádřil se, že ho tehdy hodně vystrašily. „Ale to jsem já“ dodal. „Ty nebudeš mít problém“ soudě podle mého výčtu toho, čím jsem až do té doby prošel. Jak se ukázalo, já jsem Rainy River značně podcenil. Bylo to díky nešťastné kombinaci faktorů, které se postavily proti mému pokroku: Za prvé, řeka měla po obou stranách spojitou sérii soukromých pozemků, které činily nalezení divokého tábořiště téměř nemožným. V kombinaci s vysokou hladinou řeky, kdy voda zasahovala až do porostu, který ji lemoval, člověk byl odkázán na pokoutné táboření v druhořadém nouzovém prostředí. Navíc, roční měsíc s nejdelší denní dobou a sluncem nejvýše na obloze, se postaral o přemíru energie v atmosféře. Ta potom proměnila klidné pádlování nejen do otrockých galejí ve vedru, ale také od druhého dne přinesla každé odpoledne náhlou divokou elektrickou bouři s lijákem a blesky. Přicházející bouře donutila člověka, aby v ní do poslední chvíle pádloval horečně hledajíc jakékoliv místo pro postavení stanu. Potom překotně přistál, vyběhl skrz vegetaci na břeh, aby postavil stan za úderů dělostřelby blesků vlevo, vpravo a rychle zalezl do něj. Kromě vegetace ve vrcholu bujení bujel i hmyz a tak po přechodu bouře byl člověk nucený trávit zbytek odpoledne a večera ve stanu, ve kterém bývalo často jako v sauně.

Peřeje Manitou Rapids se ohlásily vzdáleným hřměním již asi na kilometrovou vzdálenost. Řeka se tady značně zůžila a výstřely zpěněné vody, viditelné již z dálky za jejím prahem, mě skutečně nahnaly strach. Z kanadské strany k nim vedla hlavní ulice místní malé komunity, která byla součástí indiánské rezervace Manitou Rapids. Kromě hloučku domorodých rybářů, kteří tu patrně využívali přírodního vzpruhu štěstěny v chytání, trému mi nahánělo i pár bílých pelikánů, coby svědků mého nejistého počínání ke zdolání peřejí. Až do poslední chvíle, jak jsem se pomaloučku blížil k okraji spádu vody zpytujíc jej ze stoje v lodi, jsem považoval za nutné přistát a opatrně je přenést. Ale potom, v momentě, kdy už by byl nejvyšší čas zamířit ke břehu, jsem si všiml, že těsně při americké straně mohu hned po vplutí do hrdla peřejí opustít jejich jazyk zapáčením pádlem vlevo a octnout se tak ve zpětném proudu pod nimi. Potom jsem již mohl celou turbulenci bezpečně obeplout. Byl jsem hrdý, že jsem peřeje překonal bez zastavení a před obecenstvem svědků jsem tak ubránil svou důstojnost. Získal jsem tím také pocit klidu a bezpečí do další plavby předpokládaje, že už mám teď před sebou jen klidně plynoucí řeku bez velkých překvapení. Jak se ale dále ukázalo, peřeje sestávaly však ze dvou částí. Ta druhá se překvapivě ohlásila hřměním asi po deseti a půl-kilometrové vzdálenosti. Výstřely zpěněné vody, viditelné za nimi, mě opět vyburcovaly z letargického snění a znovu mi nahnaly strach. Bylo již pozdě. Pádloval jsem ten den dlouho s cílem urazit co největší vzdálenost, dokud se pádlovat dalo. A tak, když se zároveň naskytla příležitost tábořit v ústí malého přítoku z kanadské strany asi třista metrů nad peřejemi, rozhodl jsem tady zastavit nas noc. Považoval jsem za moudré se na jejich zdolání vyspat. Každodenní bouře přišla ten večer naštěstí až poté, co jsem již mohl bezpečně zalézt do postaveného stanu. Ale když jsem se k peřejím přiblížil příštího rána, opět stoje v kánoi, stejně jako ta jejich včerejší část, i tahle se dala proplout těsně při americkém břehu bez problému. Tentokrát můj úspěšný výkon ocenili jen pelikáni, kteří tu strategicky číhali na ryby z balvanů vjezdu do divoké vody. Byl jsem potom již definitivně přesvědčený o tom, že bych měl mít před sebou jen klidnou řeku se všemi problémy za sebou až do jezera of the Woods.

Den, 27. červen, byl obzvláště horký. Pádloval jsem svlečený pod kloboukem, který mě musel chránit před úžhem. Vypil jsem při tom skoro všechnu zásobu pitných tekutin. Ale i tak, jsem po poledni pokračoval v dřímavé letargii z vedra, jak jsem míjel bůjnou zelení zarostlé břehy. Z ní v pravidelných intervalech vyčnívaly rekreační domy a farmy. Někdy kolem půl třetí odpoledne se začal kabonit severozápad. Bylo jasné, že toho dne přijde bouře brzy, ale já jsem se právě pohyboval podél břehu, kde se nedalo tábořit. Pádloval jsem proto horečně, zpytujíc břeh, abych objevil nějaké táboříště dřív než bouře spustí. Nic se neobjevovalo. Když již začaly dělat kolem mě kruhy dešťové kapky, viděl jsem před sebou asi deset metrů vysoký břeh s polem sena na svém vrcholu. Těsně pod ním jsem viděl jakousi římsu v porostu po pás vysoké trávy a bylin. Zamířil jsem k místu závodním tempem. Ale to již lilo. Prorazil jsem s kánoí změtí ležícího dřeva, vytáhl jsem ji rychle z vody, vyprostil vodotěsný batoh se stanem, spacákem a oblečením a převrátil loď jako ochranu před deštěm na všechno ostatní. Potom jsem s batohem v náručí v kraťasech a sandálech na boso vyrazil skrz pobřežní křoviska na travnatý svah a rychle jsem identifikoval vodorovnou plošinku v jeho zvlněném terénu. Okamžitě jsem vybalil stan a horečně jsem jej stavěl v bičujícím lijáku. To již také začaly explodovat blesky, které zasahovaly zem všude okolo mě, jako zaměřující minometná palba. Stan jsem měl postavený v mžiku, ale když jsem do něj zalezl, bylo v něm mokro, hlavně z mého mokrého těla. Hned jsem se celý svlékl, vyhodil mokré kusy oděvů a vtáhl dovnitř ručník, abych se utřel. Když bouře přešla a vysvitlo slunce, ležel jsem ve stanu na mokré karimatce, čekajíc až věci uschnou. Netrvalo dlouho a ve stanu bylo jako v sauně. Místo, abych schnul, jsem se naopak potil. Ale venku bzučel kousavý hmyz a nemělo smysl vylézat. Bouřky následovaly ve vlnách, které potom pochodovaly jedna za druhou v hodinových intervalech až do tmy. Když se v noci ochladilo, konečně jsem vlezl do spacáku, ale celou noc mě svědily nohy od kolen dolů. Vinil jsem za to moskyty a černé mušky. Přes noc přišel vítr od západu, a když jsem v šest ráno opustil stan, abych začal balit pro vyplutí, vítr byl tak silný, že ohýbal stromy a hnal bílé vlny proti proudu řeky. Nemělo vůbec žádnou cenu, snažit se proti tomu pádlovat. Potil jsem se tak nadále celý den ve stanu a vycházel jsem jenom pít dešťovou vodu z louží ve trávě filtračním brčkem. Nohy svěděly čím dál víc a začaly rudnout. Ráno jsem vstal s rozbřeskem. Už jsem se nemohl dočkat, až vyrazím opět na řeku. Vítr stále foukal, ale teď měl změněný směr a foukal ze strany. Sešel jsem se sbaleným stanem a spacákem ve vodotěsném batohu k vodě a zůstal jsem s otevřenými ústy v šoku. Voda v řece stoupla o půl metru. Kánoe, která byla původně na břehu kryjíc náklad, plavala teď dnem vzhůru ve vodě a kolem ní plavaly kusy nákladu. Bylo jen štěstím, že plovoucí objekty byly uvězněny změtí propletených polomů, které teď také plavaly. Zdrcující byl pohled na lepenkovou tubu, obsahující můj kompletní soubor speciálních topografických map. Ta teď, promočená, také plavala. Vylil jsem kánoi, naložil jsem ji mokrými věcmi a vyrazil. Nemělo cenu natahovat sprejový potah – všechno bylo stejně mokré. Doufal jsem však, že již pršet nebude a že se ranní tmavá obloha vybere během dne. Ale jen jsem obeplul ohyb řeky, v dálce před sebou jsem viděl stěnu deště, která se neúprosně blížila přímo proti mně. Moje nálada byla na dně. Navíc mě nemilosrdně svěděly nohy, na kterých začaly naskakovat záhadné boláky. Právě jsem míjel soukromý pozemek se dvěma domky, který měl asfaltový svah až do vody pro spouštění motorových člunů. Vrátil jsem se k němu a přirazil příď kánoe. Vytáhl jsem mobil. Měl jsem signál a tak jsem zavolal Mileně. Musel jsem s ní prodiskutovat mou momentální chuť věci pro tentokrát zabalit. Milena mě varovala, abych si věci pečlivě rozmyslel a nelitoval později svého rozhodnutí. Ale když jsem popsal záhadné postížení mých nohou, bylo rozhodnuto. Nemůžeš riskovat druhotnou infekci z vody a nečistot někde v dálavě od možné zdravotní pomoci. Když si mě všimla majitelka domku, která v šest ráno právě vyrážela s autem do práce, sjela ke mně sedícímu v kánoi. Zeptala se, jestli je všechno v pořádku a jestli mi může nějak pomoci. Požádal jsem o svolení, zda bych mohl u nich vyložit na břeh kánoi a vrátit se pro ni s mým Jeepem. Ochotně souhlasila, ale sama byla již nucená mě opustit. Silnice tady byla od řeky asi přes půl kilometru. Zavolal jsem Dougovi do Fort Frances, aby mi přivezl Jeep a začal jsem mu pochodovat po silnici vstříc.

Krátce poté, co jsem se vrátil do Edmontonu, musel jsem vyrazit na pohotovost. Moje spodní končetiny byly oteklé jako sloní nohy a rudé až černo-fialové. Na nártech, okolo kotníků, na bércích a po lýtkách byly poseté krví podlitými puchýři a svěděly jako čert. Měl jsem obavy, zda nejde o lepru, nebo nějakou tkáň požírající plíseň. Naše doktorka však hned diagnozovala problém jako alergickou reakci na jedovatý břečťan, nebo jedovatý dub. Jak jsem zjistil z webu, tato vegetace se vyskytuje převážně v této oblasti severoamerického kontinentu a roste obzvláště podél řek. Někde jsem touto rostlinou musel proběhnout při hledání nouzových tábořišť. Nikdy před tím jsem žádný problém tohoto druhu neměl a nikdy jsem se o toto nebezpečí nestaral. Nevěděl jsem proto, ani jak takové rostliny vypadají. Postižení se nezdálo brát konce a hrozil jsem se možných výsledných jizev. Ale asi po měsíci puchýře konečně zmizely, pokožka se několikrát oloupala a po postižení nezůstalo nejmenší stopy. Nuže, jsem teď opět o něco moudřejší a zkušenější. Člověk musí nebezpečné rostliny v divočině znát a musí se jich umět vyvarovat. Je-li přesto tímto nebezpečím zasažen, jediným moudrým řešením potom skutečně zůstává jen přerušit expedici a hledat zdravotní pomoc. Druhotná infekce narušené pokožky někde uprostřed ničeho, by mohla přinést mnohem vážnější následky.