Čtvrté pokračování - dokončení

Pruh oranžové záře se právě začal tvořit za černou kulisou východního obzoru, když jsem sesmekl naloženou kánoi z žulové platformy do temné vody jezera La Croix. Vstoupil jsem do ní pravou nohou a odrazil jsem ji tou levou. Zasedl jsem na měkkou srolovanou karimatku a začal jsem pádlovat k severu, částečně tlačený jiho-jiho-západním větrem, který vál již přes noc a čeřil hladinu jezera do černých vln. Když jsem míjel ostrov tábořiště se dvěma vytaženými kánoemi, bylo tam mrtvo. Vše ještě spalo. Asi cestovali na východ a nemuseli si dělat starost s brzkým začínáním dne. Jezero La Croix je velmi rozsáhlé. Jméno pochází jednak z toho, že tady kdysi misionáři na jednom z jeho ostrovů vztyčili ohromný kříž. Ale jezero bylo zároveň také křižovatkou dvou vodních cest kožešinového obchodu. Pozdější trasa obchodu společnosti Northwest, která opouštěla jezero Superior proti proudu řeky Kaministiquia, se tady totiž připojovala na pohraniční vodní trasu od Grand Portage. Moje cesta jezerem sledovala čáru hranice. Ta se křivila enormní vodní plochou, posetou ostrovy, v ohromné podkově s oběma konci na jihu a s nejvyšším bodem jejího ohybu na severu. Zatímco jsem cestoval z jihovýchodního konce podkovy na sever, měl jsem šanci obdivovat další indiánské kresby na vysokých žulových stěnách skal, spadajících kolmo do jezera. Vlny zmítaly však lodí a bylo těžké grafiku fotografovat. Kromě toho, byla toho dne zachmuřená zatažená obloha, která tvořila přítmí a potlačovala všechny stíny. Na širé vodní hladině tak pobřežní linie břehů a ostrovů splývaly v jednu černou lemující masu, která znemožňovala rozeznávat jejich tvar. Stalo se tak, že po nekonečných hodinách pádlování, kdy jsem očekával již příjezd ke koncové portáži z jezera, ale geografické prvky mi stále ne zcela souhlasily s těmi na mapě, jsem narazil na základnu hydroplánů, nad níž vlála kanadská vlajka. Přistál jsem tady, abych se šel zeptat kde se portáž nachází. Hned mi přišel vstříc chlapík v kšiltovce, který, jak se ukázalo, byl pilotem hydroplánu, jenž jsem před chvílí viděl přistávat přes moji kánoi. Ochotně mě zavedl po plovoucím molu ke svému letadlu a z kapsy jeho dveří vyňal a rozložil leteckou mapu. Radiálně se rozbíhající čáry tužkou se na ní sbíhaly v jednom bodě, který měl být místem, na kterém jsme se právě nacházeli. Nechtěl jsem věřit svým očím a odmítal jsem zpočátku pilotovo tvrzení. Byl jsem totiž kompletně desorientovaný. Základna se nacházela právě uprostřed ohybu podkovy, na jeho nevyšším bodu. Měl jsem tedy před sebou stále ještě polovinu délky podkovy ke konci jezera a vůbec nevím, kudy jsem se do té doby toulal ke své současné pozici. Ale teď již jsem věděl, kde jsem i kde je sever a zbývalo jen přeprogramovat podle toho můj mozek. Potom jsem nasadil tvrdé závodní tempo v rozhodnutí dohonit ztracený čas a dosáhnout konce jezera La Croix ještě před setměním. Protivítr, kterému jsem teď čelil při svém pohybu na jih, na štěstí trochu polevoval, jak přicházel večer. Věděl jsem podle mapy, že téměř u samého konce jezera se na levém výběžku pobřeží mělo nacházet americké tábořiště. Jen jsem vzýval bohy, aby bylo prázdné.

Tábořiště bylo situované na výběžku, který byl spíše malým ostrovem připojeným k hlavnímu pobřeží úzkou krátkou šíjí. Místo, které jsem za něj z dálky považoval, jak jsem se k němu blížil s očima přilepenýma na šedavou skalní plotnu spokojený, že je prázdné, se při přiblížení neprokázalo jako tábořiště. Již jsem zoufal a připravoval jsem se na nutnost nouzového táboření. Ale teprve po obeplutí k jižní straně výběžku, kde ten tvořil od větru chráněný malý záliv s hlavním pobřežím, se objevily ty správné známky. Byl tady přístav žulové plotny a výše za ním na travnaté vyvýšenině pod vysokými stromy, leželo ohniště s kládami kolem pro pohodlné sezení se scénickou vyhlídkou na záliv. Času moc nezbývalo, ale všechny nutné úkony byly pro mě již zajetou rutinou. Stan byl postavený v mžiku, a když již pod kotlíky plápolal oheň, stačil jsem si ještě dokonce skočit do nyní klidné vody zálivu a umýt si po dvou týdnech vlasy šamponem. To bylo již za šera. Dosušil jsem se potom v hřejivém sálavém teple u ohně, zatímco jsem dokončil večeři, čaj a najedl jsem se. Příští ráno jsem sesmekl kánoi do vody již v pět hodin. Jezero bylo klidné, ale lehká mlha nad jeho hladinou byla takhle brzo již mrazivá. Pádloval jsem v lehké izolované větrovce, jejíž límec jsem měl upnutý až k hrdlu. I klobouk, naražený až po uši, plnil svou funkci v držení tělesného tepla. Na konci jezera, kde jsem očekával portáž, se z mlžného šera vynořil malý venkovský domek, patrně několik generací starý, s různými dodatečnými strukturami, jako na malé vesnické usedlosti. Byla tu sekaná tráva a molo se čluny. Považoval jsem to za soukromý pozemek a hledal jsem dále za ním, ale tam byl již konec jezera a žádná známka portážní stezky. Bylo teprve pět dvacet a věděl jsem, že nemůžu majitele pozemku budit, abych se zeptal. Ale v tom momentě zaburácel jeho hlas někde od dveří domku, kde jsem nikoho neviděl. „Portáž je vlevo od přístavního mola!“ Co? Vždyť tam je jen trávník soukromého pozemku, nerozuměl jsem. Znovu se ozval hřmící hlas, tentokrát oddělující jednotlivá slova krátkou pomlkou, aby instrukce zněla zřetelněji. „Portáž je vlevo od mola přístavu!“ Poznal jsem v tom již náznak podrážděnosti, a proto jsem ihned poslušně otočil kánoi k rozkázanému místu. Teprve teď jsem viděl, že přes trávník k vodě vedou koleje na převážení motorových člunů. Také jsem si teprve teď všiml šedavé postavy v holinách a kšiltovce na zápraží domku. Od ní musel pocházet onen hněvivý hlas nebes. Jak jsem brzy zjistil, byl to pan Baily a celá ta usedlost vlastně sloužila portážím rybářských člunů. Žila vlastně z poplatků za ně. Na kůlně tady visel v prkně vypálený nápis „Baily’s Portage“ a rodina Bailyů tu patrně působila již po několik generací. Má pateronásobná nemotorizovaná cesta přes sekaný pozemek k vodě dalšího jezera, samozřejmě nespadala pod cenový seznam poplatků za motorové čluny, který tady byl okatě vystavený a tak jsem rychle zmizel panu Bailymu z otrávených očí.

Teď jsem se pohyboval k jihu, proti jižnímu větru. Má trasa dnes opisovala velké hranaté „U“ a nemohl jsem se dočkat, až budu mít tu jeho první nohu na jih a proti větru za sebou. Po ní jsem se měl pohybovat více méně k západo-jiho-západu, kde by vítr měl přicházet z levého boku. Po absolvování další portáže k řece Loon river, by se trasa měla stočit dokonce k severu a tedy po větru. Až k prvnímu rohu „U“ a po velkou část za ním se trasa táhne menšími jezery. Než jsem roh obeplul, vítr se již stočil k jiho-jiho-západu, a tak jsem měl stále ještě trochu protivětru k silným bočním vlnám. Ale jakmile jsem veplul do úzké řeky loon, která směřovala více méně přímo k západu, vítr byl jen občas nasměrovaný korytem lesnatých břehů proti mně. Brzy jsem dorazil k té druhé portáži, která, jak se ukázalo, měla také koleje přes malý kopec pro převážení motorových člunů. Nesla jméno „Loon Portage“. Stezka pro kánoe tady měla malý přístav v zátoce plné rákosí a bahna. Když jsem našel prodloužení stezky od břehu do vody úzkým dlážděním plochých kamenů, vybidloval jsem kánoi pádlem podél něj až k sekanému trávníku, abych mohl z lodě vystoupit suchou nohou v pohorkách. Bylo to právě v okamžiku, kdy ke dláždění přišel muž s kánoí na ramenou a s velkým gumovým batohem na zádech z druhé strany portáže. Pozdravil jsem ho a omlouvajíc se, jsem ho žádal, aby moment počkal, že vytáhnu svou loď celou z vody a udělám mu místo. Ten však tvrdil, že je všechno O. K., že se vyhne. Jaký byl můj šok, když jsem se po vytažení kánoe na sekaný trávník otočil k vodě a viděl jsem, že muž stojí po pás v černém bahně v klobouku a s batohem na zádech, prsa na úrovni bortů jeho kánoe spuštěné kousek od něj. Zhrozil jsem se a běžel jsem mu rychle na pomoc, ale opět tvrdil, že je všechno O. K., že pomoc nepotřebuje. Odnesl jsem tedy svůj první náklad na druhý konec portáže. Myslel jsem, že muž cestuje sám, jako já, ale brzy se na scéně objevila jeho žena s druhým velkým gumovým batohem. Oba byli kolem pětapadesáti, oblečení podle nejposlednější outdoorové módy, v perfektních syntetických trikách, on zářivě rudé barvy, ona tyrkysové, v zbrusu nových turistických kalhotách s mnoha kapsami, skvělých horolezeckých botách a v zářivě nových nepromokavých kloboucích značky „Outdoor Research“. On však po mém návratu stál na břehu od pupíku dolů mokrý a černý od bahna. Ale tvrdil, že je to O. K.. Když jsem potkal ženu a varoval jsem ji, že hned u břehu je hluboké bahno, ve kterém její muž uvázl až po pás, prohlásila ležérně, že „to je celej von, vlóni udělal to samý“. Bylo zřejmé, že milovali přírodu, ale museli patřit mezi městskou elitu bez velkého podílu zkušenosti v divočině a bez velké fyzické formy. Při třetím návratu pro kánoi jsem je již viděl pádlovat ve směru, odkud jsem připlul já. Nezdálo se, že by se muž byl převlékl. Asi bylo všechno O. K..

Loon river byla úzká, jako malá řeka. Vinula se krajinou smíšených lesů, podél občasných luk s po pás vysokou trávou a ojedinělými starými duby – věc, kterou člověk v Albertě, kde žiji, nevidí. Na vnitřku zátočin se tvořily písečné mělčiny, občas jsem se musel vyhnout do vody spadlému stromu. Byly tu známky bobrů, občas se objevil párek kachen. Jednu chvíli s pohybem mé kánoe držela krok trojice ledňáčků, kteří mrskali svými namodralými křídly v houpavém letu z jedné pobřežní větve na druhou dál a dál po proudu. Když jsem konečně otočil kolem devadesáti-stupňové zatáčky řeky doprava k severu, měl jsem konečně vítr v zádech. Byl to nezvyklý luxus, kterého jsem si musel vážit. Pádloval jsem dlouhými záběry nějakých patnáct metrů širokou řekou, míjejíc nad vodou se sklánějící bílé kmeny bříz, pobřežní rákosí a občasné žulové útesy. V typickém rázu „řek“ na pohraniční vodní trase, ani tady nebyl žádný znatelný proud, kromě v několika úžinách. Opět jsem pádloval svlečený do půl těla jako rudoch pod modrou kupolí slunného dne indiánského léta. Právě v té chvíli mi řev silného motoru vzadu ohlásil, že se brzo objeví motorový člun. Přitlačil jsem se do rákosí u pravého břehu a pádloval jsem dál. V momentě se objevil velký člun outfitterů z Minnesoty, ve kterém sedělo asi osm vážných, zkušeně vyhlížejících outdorových profesionálů ve věkové škále od nějakých třiceti do pětašedesáti. Bylo zřejmé, že všichni překvapeně obdivovali můj zjev jedenasedmdesátníka pádlujícího mocnými záběry s holými opálenými zády bez záchranné vesty a v klobouku v sólo kánoi. Jak se sunuli těsně podél mé lodě sníženou rychlostí, aby mi netvořili příliš velké vlny, jeden z mladších mužů nadzvedl průhlednou plastovou klopu okna střešního potahu člunu a s jedním vztyčeným prstem na vysunuté ruce vyjádřil tázavou grimasou otázku: „To cestuješ jenom sám?“ Porozuměl jsem. Když jsem pozitivně přikývl, všichni ve člunu protáhli koutky předsunutých rtů dolů podél vysunuté brady v oceňujícím pokyvování hlav, někteří se vztyčeným véčkem dvou prstů. Byla to ta nejpůsobivější injekce pro posílení sebevědomí a dodání kuráže do dalšího osamělého drsného soužití s divočinou.

A té odvahy jsem skutečně potřeboval hned několik přehršlí v brzkém pokračování cesty k severu. Řeka se totiž po chvíli rozšířila, nejprve do velkého jezera Little Lake Vermillion a později do ještě většího jezera Sand Point Lake. Bylo to již odpoledne a vítr v té době nabyl již maximální síly. Vál teď z jihozápadu. V úzkých úsecích řeky, směřujících k severu, se projevoval jen jako zadní vítr, ale na otevřené vodě jezer vysílal silné vlny zleva zezadu. Dva motorové čluny, které jsem potkal uprostřed jezera Little Lake Vermillion pohybující se v opačném směru, byly nucené snížit rychlost na minimum, protože vlny a vítr hrozily přehodit jejich příď přes záď. Zdáli se překvapení, že viděli uprostřed širé vodní rozlohy osamělého kanoistu, bojujícího s vlnami, jako kovboj na jankovitém býkovi při rodeu. Také mi posílali signály véčkem vztyčených prstů, přející mi vítězství. Ale, jakkoliv šílené se zdálo pokračování v pádlování po jezeře, já jsem si nemohl dovolit nevyužít přírodní síly, která mě hnala kupředu zadarmo. Kdoví, jak dlouho povane vítr zezad v téhle části trasy. Byl jsem připravený vydržet v pohybu, dokud jen to půjde, třeba až do soumraku. Mezi čtvrtou a pátou, kdy již normálně hledám tábořiště, byly vlny ohromující, ale blízký břeh, kterým byl ten kanadský, stále nenabízel žádné vhodné místo. Když jsem minul celé pobřeží velkého ostrova, kde jsem doufal zatábořit, v marném hledání, jezero se teď otevíralo širokou zátokou na severovýchod, kde nebylo vidět žádný její konec. Moje trasa volala po diagonálním přetnutí jezera na severozápad, ke špičce mysu na americké straně, vzdálenému přes otevřenou vodu asi pět kilometrů. Dlouhou chvíli jsem rozvažoval, zda mám riskovat, ale při chvilkovém zeslabení větru jsem najednou sebral odvahu a pustil jsem se do tvrdého závodu přes vodu. Věděl jsem, že musím zredukovat dobu, kterou musím trávit uprostřed vodní plochy, kilometry od nejbližšího břehu, na minimum. Podezíral jsem, že vítr a vlny se mohou s časem jen zhoršit. Pádloval jsem skutečně jako o závod s očima upřenýma na černorudou skalnatou špičku na obzoru. Ale ta se zdála být stále stejně daleko. Když se konečně zdálo, že již mi k ní zbývá snad jen půl kilometru, vítr sílil do zběsilé snahy překazit mi mé možné vítězství. Každou chvíli přišla ještě mnohem větší pěnivá vlna z levé strany, která vyhodila příď kánoe vysoko nad vodu a zároveň se pokoušela loď převrátit doprava. Jelikož jsem byl nucený větrem na té straně pádlovat, má váha těla byla také víc vpravo. Jen moje silné opírání se o zabírající pádlo proti vodě dokázalo snahu vln překazit. Snad i skalní útes špičky samotný stlačoval proudění větru podél jeho stěny, takže v momentě, kdy jsem se ke špičce přiblížil na deset metrů a považoval jsem bitvu za téměř vyhranou, její vyvrcholení teprve přišlo. Navíc, od skály odražené vlny se postaraly o to, aby se loď posunovala ke špičce dopředu-dozadu na vlnách nekonečným slimáčím tempem. Ó, jaká to úleva, když jsem konečně špičku objel a ocitl jsem se dočasně v tišině od vln a větru. To již bylo ale před šestou. Musel jsem okamžitě hledat tábořiště. Míjel jsem nízký úzký a protáhlý žulový ostrov, kde by se v úplné nouzi dalo případně přespat, ale chtěl jsem prozkoumat jiné možnosti o kus dál. Chtěl jsem se co nejvíc přiblížit ke skryté úžině, která měla zítra poskytnout cestu k dalšímu jezeru, kterým bylo rozsáhlé jezero Namakan Lake. Skrýval jsem se před větrem pohybem úžinami mezi ostrovy, když jsem k neuvěření v zářezu malého ostrova vlevo ve večerním stínu najednou rozeznal hnědou cedulku na kůlu, na níž se zdál být zobrazený symbol týpí. Má to znamenat tábořiště? Málem jsem místo přejel, ale teď jsem se k němu vrátil. Skutečně, při přiblížení nebylo pochyby, že cedulka označuje tábořiště. Mělo dokonce i jméno: „Norway Island“. Pod korunami vysokých borovic tady na písečné půdě byly dva piknikové stoly, bylo tady železné ohniště, čtyři upravené čtvercové základové plochy pro stany, záchod bez budky a dokonce plechové skříně na ochranu potravin před medvědy. Celý ostrov byl úplně liduprázdný, čekající jen na to, aby konejšivě pochoval mé bolavé tělo a obnovil jeho sílu a energii pro bitvy příští. Měl jsem tady hezký večer. Na obvyklé zaplavání nebyl však čas, ani nálada. Silný vítr byl zvláště teď již příliš chladivý. Jedna důležitá věc odlišovala mou letošní vodní pouť od těch předcházejících: Tentokrát jsem měl totiž malý elektronický přístroj velikosti kapesních hodinek, který mi dovoloval, abych každý večer vyslal přes satelit e-mailovou zprávu seznamu lidí, který jsem si sám určil. Mohl jsem s ním odeslat zprávu, jestli jsem v pořádku, či potřebuji-li pomoc. Přístroj značky „SPOT“ měl kromě knoflíků na vyslání zprávy: „I am O. K.“, a „I need help“ také knoflík „SOS“, chráněný klapkou, kterou by bylo nutno odklopit před jeho stisknutím. Ten by zburcoval do pohybu záchrannou akci od státních záchranných orgánů. Člověk by mohl být zodpovědný za finanční výdaje takové akce, kdyby ji lehkomyslně zneužil. Musí si proto před stisknutím tlačítka „SOS“ dobře rozmyslit, zda záchranná akce je opravdu tou poslední možností k přežití. V každém případě, Milena měla ode mě každý večer zprávu, že „Jsem O. K.“ Kromě slov, e-mailová zpráva obsahovala i interaktivní mapu se špendlíkovou hlavičkou, určující mou přesnou polohu s koordinátami GPS i s datem a dobou vyslání.

Zářivá hvězda planety Venuše, coby Jitřenky na východě a chladné souhvězdí Orionu hned nad jihovýchodním obzorem mně vítaly, když jsem ještě za tmy opustil stan, abych začal balit. Bylo nutné najít velmi úzký nenápadný kanál mezi lesnatými břehy a ostrovy velkého jezera do jezera ještě mnohem většího. Potom jsem se měl v jezeře Namakan pohybovat po velkou vzdálenost přímo na západ. Studoval jsem tvar pobřeží k úžině již v posledním světle včera večer, když jsem ostrov svého tábořiště přešel k jeho západní straně. Teď jsem se velmi obezřetně pohyboval po hladině v předranním šeru, abych úžinu neminul. Vše se však podařilo a do jezera Namakan jsem vplul úspěšně. Bylo stále ještě poměrně brzy ráno. Vítr se přes noc neuklidnil úplně a ve snížené síle vál stále ještě z jihozápadu. Pohyboval jsem se proto blízce podél jižní – americké – strany jezera, kde byly vlny menší. Teprve u konce jezera jsem začal zakřivovat kurz doprava, k severu, kde jsem měl vstoupit do další dlouhé úžiny převráceného tvaru „S“. Ta mě měla konečně přivést do největšího a konečného jezera trasy, jezera Rainy Lake. Vítr se zvedl v plné síle na jezeře Namakan v době, kdy jsem již mířil na severozápad k průplavu úžinou. Svedl jsem tak opět bitvu na život a na smrt s bočními vlnami zleva a s vyjícím větrem. Jen s nejvyšším vypětím a s notnou dávkou štěstí jsem konečně dosáhl tišiny v úžině a teď jsem se pohyboval po delší dobu v poměrném závětří k místu nazývanému Kettle Falls. Jeho jméno napovídalo, že by mělo představovat vodopády, i když moje mapy již žádnou další nutnou portáž na mé trase neukazovaly. Poprvé jsem to jméno slyšel od Deana, osamělého vodního poutníka v opačném směru, se kterým jsem se setkal na portáži k jezeru Ottertrack. Zajímal se tehdy, jak je hodlám překonat, ale já jsem se řídil svou osvědčenou filozofií, kterou jsem adoptoval na své vodní pouti, nestarat se o možné problémy, dokud je není třeba řešit. A tak jsem pádloval podél hranice, dokud mi výstražné cedule nezakázaly další postup kvůli přehradě vpředu. Neviděl jsem žádnou instrukci, jak přehradu obejít a tak jsem začal hádat, kde by nejspíš mohla být portáž. Vrátil jsem se z vodního ramena přehrady a znovu jsem vstoupil do sousední zátoky na americké straně, kam jsem před tím viděl zajíždět motorové čluny. Brzy jsem spatřil seskupení malých budov s několika plavidly uvázanými u několika přístavních mol. Nebyly tu koleje, ale správně jsem hádal, že hladká hlinitá silnice tady představovala portáž pro motorové čluny. Ty tady byly pro změnu převáženy na přívěsu za pickupem. Já jsem si tak opakovaně přenesl svou výbavu pod přehradu a vyrazil jsem. Po chvilce bloudění kvůli dezorientaci správného směru jsem nalezl další správnou úžinu a konečně jsem veplul do jezera enormní rozlohy – jezera Rainy Lake (jezero dešťů). Jméno jezera pochází ze jména jeho výtokové řeky (Rainy river), která mívala krátce pod jezerem vodopád s vodní tříští padající všude okolo, jako věčný déšť. Dnes je tam přehrada. Ale k tomu konci jezera jsem měl ještě hodně daleko a to celou cestu přímo na západ. Teď bylo již slunce nízko a jediným prospektem tábořiště, který mi zbýval, bylo divoké tábořiště na kanadské straně hranice. Hledal jsem proto vpravo, blízce „olizujíc“ v kánoi pravé pobřeží. Po nějaké chvíli jsem skutečně objevil překrásné místo, které neneslo žádné známky předcházejícího použití. Mělo všechny potřebné prvky: nízká plochá platforma žuly pro přistání a vyložení lodě, vyšší žulová terasa opodál s kobercem měkkého mechu a lišejníku pro stan, hojnost suchých klacků všude kolem pro oheň, který jsem umístil v rohu skalní dutiny, aby byl chráněný od větru a udržoval své teplo odrazem od stěn. Stan brzy stál vedle velrybí kostry spadlé borovice s dávno holými a vybělenými pahýly větví, jako žeber. Vítr se večer uklidnil a pozdní slunce se odráželo do tábora od hladké jezerní hladiny. Bylo v něm příjemné teplo. Hrana přístavní plotny spadala do značné hloubky a tak tu byl přirozený přístup pro tradiční zaplavání. Přes zdánlivou blízkost k cíli mé poutě, jsem měl velkou starost, jaké překážky přede mne naklade ohromná rozloha vodní plochy, kterou jsem měl přepádlovat do Fortu Frances. To bylo město cíle mé cesty a nacházelo se na výtokovém konci jezera. V té době jsem upřímně nebyl ještě jistý, zda mě tohle jezero nezastaví.

Ráno bylo chmurné. Stanové tropiko bylo suché na rozdíl od jiných ran, kdy bylo mokré z ranní kondenzace vlhkosti. Černé mraky, valící se z jihozápadu zhušťovaly předranní temnotu. Ve vzduchu byl cítit déšť. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem se rozhodl napnout na kánoi sprejový potah. Rychle jsem nakládal a právě jsem ve spěchu rozvíjel stočený potah od přídě k zádi, když spustil liják. Ten stačil vytvořit na dně kánoe několik malých louží, než se mi podařilo loď bezpečně pokrýt, ale mě stačil definitivně promočit, než jsem našel šanci obléci Gore-texovou větrovku a klobouk. Budu muset uschnout tělesným teplem při pádlování. Opět jsem olizoval jižní, americký břeh jezera, abych se vyhnul velkým vlnám, vybičovaným dál na otevřené vodě. Dovedl jsem si představit, jaký mořský příboj musel bičovat vzdálené kanadské pobřeží, které bylo vidět jen jako tenkou černou čáru v mlhavé dálavě. První přeháňka deště po nějaké chvíli pominula, ale mraky jen rostly a další přeháňky se střídaly celé ráno. Z mapy jsem naplánoval strategii, která měla využít úzkého průplavu mezi americkým pobřežím a blízkými ostrovy až k místu, kde bylo nutno otočit k severozápadu a zamířit přes otevřenou vodu k úžině, která rozdělovala Rainy Lake na východní a západní část. Úžina měla jméno - Brule Narrows. Pasáž mezi pobřežím a ostrovy mě měla chránit před větrem a vlnami. Když jsem dopádloval k jejímu začátku, slunce již nějakou chvíli vesele pálilo, jak nějakým zázrakem nalezlo otvor v převalujících se mracích. Bylo tu závětří a tak jsem zastavil na rychlou přesnídávku v lodi. Pro případy, kdy večer v táboře nebyl čas na uvaření čaje, jsem měl v záloze filtrační brčko. Je to trubička s nasávacím zobcem, ve které je menší keramická trubička jako filtr. Mohl jsem s ní nasávat vodu přímo z jezera, bez starosti o infekci prvoků, atd. Než jsem ale mohl dokončit své občerstvení, hladina kolem začala být grošovaná malými kroužky od kapek deště. Zprvu ještě svítilo slunce a zdálo se, že je to jen přechodný rozmar zatoulaného cáru mraku, ale kruhy stále houstly a já jsem ve spěchu sbalil svačinu, oblékl Gore-texovou větrovku a sepnul zástěru špricdeky až k podpaží suchými zipy. Spodek větrovky jsem stáhl přes zapnutý sprejový potah, právě když začalo lít. Teď již slunečný svit nahradilo přítmí. Když jsem vzhlédl k obloze, s hrůzou jsem viděl nad černými špičkami smrků levého břehu úžiny hrozivou černou stěnu rychle se rolujících bouřkových mraků. Z jejich surového promíchávání střílely mezi nimi klikaté blesky a nad mou hlavou rachotily hromy. Hned jsem věděl, že tohle nebude nic, čemu by se dalo uniknout. V mžiku byla bouře nad mou hlavou. Déšť se změnil ve vodopád, který společně s divokým větrem bičoval má záda a hnal mou loď úžinou jako koště v divokých poryvech, které hnaly po hladině vlny bílého smaživého varu. Stačil jsem se jen přimáčknout k pravému břehu, pod ochranu stromů břehu jako hromosvodů. Nechtěl jsem představovat vysoký bod na otevřené hladině, i když jsem si všiml, že blesky se vyměňují jen vzájemně mezi mraky a ne mezi nimi a zemí. Vítr a déšť mě hnaly v mém směru bez pádlování. Pádlo jsem držel napříč ve svém klíně a v mírném předklonu jsem se snažil zastřešit svým tělem vodotěsný mapník, který stejně okamžitě ležel v louži vody na sprejovém potahu kánoe přede mnou. Na opuštění kánoe a hledání nějakého úkrytu na břehu nebylo ani pomyšlení. Dešťová voda se hromadila v loužích na potahu a stékala z mého klobouku po mých zádech se stejnou rychlostí, jako kdyby někdo lil jedno vědro vody za druhým. Nestačil jsem nadzvedávat sprejový potah před sebou a za sedačkou, abych vylil nahromaděnou vodu přes borty a již byl znovu pronesený pod váhou litrů nové vody. Když jsem si již myslel, že toho již bylo dost a že snad brzy přijde konec, jen přišel ještě silnější poryv přírodní šílenosti. Když konečně ta nejhorší zloba nebes pominula, začal jsem opět pádlovat a s pomocí stále ještě hnacího větru, jsem brzy dosáhl konce úzké pasáže. Tady jsem stočil k severu podél pobřeží ostrovů, které jsem dříve určil jako mé navigační ukazatele. Bouře se právě odsunula nad hlavní rozlohu jezera směrem na severovýchod. Scéna jezerní krajiny měla pohřební vzhled. Pod olověnou oblohou vyhlížely všechny břehy černé a ostrovy splývaly s pevninou do jedné černé masy, lemující otevřenou hladinu. Nebyl rozeznatelný žádný tvar okolních břehů. Po průchodu bouře se však hladina jezera zázračně utišila a zela tiše, jako oko hurikánu. Na jihozápadě jsem viděl předzvěst další zloby bohů. Měl jsem teď přetnout asi čtyři kilometry otevřené hladiny k úzkému průplavu do další části jezera a věděl jsem, že na to mám jen krátkou dobu. Kdyby mě chytilo něco podobného tomu, co jsem právě přežil v pasáži, asi by mě to potopilo. Je samozřejmé, že jsem za daných podmínek v černém pruhu pobřeží v dálce před sebou žádnou úžinu nerozeznal. Určil jsem si jen hrubý azimut směru pohybu k ní podle mapy a podle severu na mých hodinkách a začal jsem závod. Upnul jsem oči na světlý bod nějaké skály na vzdáleném pobřeží, ale jak jsem postupoval po hladině, stále víc jsem stáčel kurz doprava, ve snaze raději minout úžinu na kanadskou stranu a podél ní se vrátit vlevo k ní. Právě když jsem se konečně přiblížil snad na tři sta metrů k pobřeží před sebou, přišel vichr další bouře zleva. V nastalé mele jsem jen v zuřivém pádlování dosáhl úkrytu v mezeře mezi pobřežím a jeho blízkým ostrovem a hnán větrem mezerou doprava, jsem hledal novou mezeru, vlevo, kterou bych se mohl vrátit k hledané úžině. Zdálo se, že jich tu bylo k dispozici několik. Snažil jsem se je volit mezi ostrovy tak, aby mě přivedly k hledané úžině do další části jezera. Křižoval jsem jimi po pěknou chvíli. Ale topografie, kterou jsem viděl, nesouhlasila s tou, kterou jsem očekával podle mapy. Určil jsem sever podle hodinek a k mému nevěřícímu úžasu, ten byl přesně na opačné straně, než kde jsem jej očekával. Vytáhl jsem busolu ze dna vodotěsného pytle s veškerou elektronikou a ten jen potvrdil tvrzení mých hodinek. Byl jsem opět dezorientovaný, tentokrát dokonale. Měl jsem potíže přeprogramovat svůj mozek tak, abych své současné pozici rozuměl. Když jsem konečně vyplul na otevřenou vodu, a domníval jsem se, že jsem čistě se štěstím proplul do další části jezera, zpod mraků se na západě vynořilo nížící se slunce. To muselo být na západě, ve směru, kam jsem měl směřovat. Proti svému instinktu jsem tedy obrátil doprava, v jeho směru. Ale vlevo, kde jsem chtěl sledovat americké pobřeží, teď žádné pobřeží nebylo. Všude vlevo, až kam oko dohlédlo, se prostíralo širé jezero. Pádloval jsem nejistý další půl hodiny proti silnému protivětru. Po chvíli, kdy již jsem věděl, že je něco vážně v nepořádku a dál nemohu pokračovat, se přede mnou objevil malý ostrov s malým zářezem přístavu na stinné závětrné straně, kde vlála kanadská vlajka nad chatou mezi borovicemi. Zamířil jsem přímo k němu s nadějí, že se zeptám jejích majitelů, kde se vlastně na mapě nacházím. Ale místo bylo prázdné. Byl jsem vyčerpaný a prochladlý do morku kosti ze studeného větru a z vlhkých svršků, které nikdy neměly možnost uschnout na mě z dešťů a sprchy dřívější i poslední bouře. Založil jsem na travnaté ploše přístavu nouzové tábořiště. I do mého vodotěsného mapníku se nějak dostala voda a mapy v něm byly promočené. Opatrně jsem je odloupal jednu od druhé a rozložil jsem je schnout. Mezi tím jsem se snažil užít všech metod, které jsem měl k disposici, abych určil svou polohu. Vytáhl jsem přístroj GPS a určil své koordináty. Ty jsem se snažil přenést na mou velmi nepodrobnou topografickou mapu, která byla promočená, ale jako jediná měla stupně šířky a délky vyznačené podél svých okrajů. Neměla však žádnou síť čar ve svém vnitřku, a tak jsem protnutí koordinát GPS odhadoval jen podle oka. To mi věstovalo nesmyslný výsledek, podle kterého bych měl být u kanadského pobřeží někde ještě v části jezera před úžinou. Odmítal jsem tohle odhalení vzít vážně. Nabil jsem IPhone, a snažil jsem se otevřít v něm app, který mi měl ukázat na mapě mou pozici. App však pokaždé zkolaboval můj mobil. Po několika pokusech jsem snahu vzdal, ale najednou jsem si všiml, že mám jeden čtvereček mobilového signálu. Zkusil jsem zavolat Mileně a zázrak – ozval se její hlas. Moudře navrhla, abych jí poslal svůj signál s aparátem SPOT, a ona mi zavolá zpátky s popisem, kde se nacházím. Byl jsem trochu skeptický, co se týče Milenina smyslu pro orientaci, ale jako vždycky, Milena se v kritické situaci překonala. Potvrdila mi, že se nacházím u kanadského pobřeží stále ještě v části jezera před úžinou, tedy na východ od ní. Sdělila mi, že na mapě jasně vidí v satelitovém pohledu můj ostrůvek i se zářezem přístavu a s chatou. Popsala mi, jak se musím pohybovat, abych se dostal k úžině Brule Narrows. Nechal jsem si to několikrát zopakovat a nakonec jsem uvěřil. Všechno teď hrálo. Bude mě to stát další den navíc, ale teď již jsem cítil, že s úzkostlivou obezřetností a sebekázní musím úspěšně dosáhnout cíle. Lví podíl na tom měla povzbuzující slova Mileny.

Příští ráno jsem vyrazil opět při prvních známkách denního světla, ale stejně jsem bojoval proti silnému jihozápadnímu větru. Bojoval jsem s vlnami v přískocích od závětří jednoho mysu a ostrůvku ke druhému. Nízké slunce od východního obzoru konečně osvětlilo vstup do úžiny. Pohyb skrz ní na západ byl opět Sisyfovským zápasem. Když se konečně přede mnou otevřela západnější část jezera, sledoval jsem těsně jeho americké pobřeží, vyhledávajíc ochranu jeho výběžků a pobřežních ostrovů v trvajícím zápase s protivětrem. Úzkostlivě jsem stále sledoval a prověřoval svou současnou pozici na mapě, abych opět neztratil orientaci. V některých místech jsem se pohyboval metr po metru proti půlmetrovým vlnám. Ke konci dne, jsem zajel do slepého ramena a musel jsem se vrátit, ale nakonec jsem se již za soumraku nouzově utábořil na skalnaté špičce amerického ostrova pod křížem jakéhosi náboženského řádu, který musel jinak prázdný pozemek vlastnit. Byl jsem spokojený, že jsem udělal značný pokrok k cíli mé cesty. Ráno mě opět vítaly Venuše a Orion, jak jsem za tmy skládal stan a nosil věci ze skály dolů ke kánoi. Pádloval jsem ranním šerem velmi obezřetně, protože jsem měl proplout další úžinu jezera do jeho konečné západní části. Všímal jsem si, jakým směrem se pohybuje průplavy a mezi ostrovy provoz ojedinělých motorových člunů. Sledoval jsem také jakési námořní značky, které se zdály vyznačovat lodní trasu a objevovaly se zhruba každý kilometr na kritických místech. Břehy se stále hustěji zalidňovaly chatami a v pozadí bylo slyšet průmyslový hluk. Později přišel dokonce i chemický zápach ze světa civilizace. Před šestou přišla hustá mlha, ale kolem sedmé již zvítězilo slunce s modrou oblohou. Najednou jsem vyplul na otevřenou plochu. Nechtěl jsem věřit, že již mám úžinu za sebou, ale ukázalo se to být pravdou. Teď jsem již jen dlouhými záběry pádloval s očima upnutýma k mlhavému proužku nejvzdálenějšího pobřeží, kde se začaly ukazovat světlé čtverečky zdí budov. Byl to Fort Francess. Závodil jsem opět, abych jej dosáhl před tím, než se probudí vítr. Ten se právě probudil, když jsem se k pobřeží přiblížil. Bojoval jsem s ním obzvlášť, když jsem musel veplout do výtokové řeky a pokračovat po ní až k městskému přístavišti. Kdybych se zpozdil o hodinu, nikdy bych se dnes do Fort Frances nedostal. Chytil jsem se z kánoe lávky mola a zavolal jsem mobilem taxikáři Dougovi. Ozval se mi jeho křaplavý hlas. Asi jsem ho právě probudil. Bylo totiž teprve půl jedenácté ráno a byla sobota. Jistě měl včera velkou poptávku a jezdil dlouho do noci. „Hi Doug, this is Jan, How are you?“ „Hi Jan, kde jseš?“ „Tady ve Fort Frances u přístavního mola.“ „Ty si musíš dělat legraci! Ve Fort Frances? Budu tam za dvě minuty!“ Za dvě minuty se Doug neobjevil, ale objevil se za pouhých patnáct minut s mým Jeepem. Jaká úleva, že všechno dopadlo dobře! Chtěl mi pomoci s vykládáním a nakládáním, ale poděkoval jsem mu. „Doug, thank you, ale já to budu dělat hodně pomalu a rozvážně. Musím vychutnat ten pocit, že už mám všechno konečně za sebou.“ Nabídl jsem, že ho odvezu domů, ale bydlel jen jeden a půl bloku daleko. Poděkoval jsem mu ještě jednou, potřasli jsme si rukama a Doug odkráčel ve svých džínsách a kovbojských botách. Zasednutí do Jeepu a zamíření směrem na západ bylo pro mě tou nejsladší odměnou a duševním i fyzickým uvolněním. Měl jsem před sebou dlouhou cestu, „ale co? Celou cestu jenom sedím a nemusím při tom pádlovat!“