Třetí pokračování

Mlhavé ráno na jezeře Basswood

Vstávání po čtvrté, prakticky ještě za tmy, se teď stalo „de rigueur“ pro každý další den mého vodního putování. Nelidská dřina boje s protivětrem, či riskování převrácení lodě ve větrem vybičovaných obřích vlnách při větru bočním, mě donutila, abych takto prodloužil produktivní část dne před desátou, kdy se větry probouzely. Útlá rána měla lví zásluhu za hlavní část vzdálenosti uražené každý den. Voyageuři přečkávali střední část dne na břehu až do večera, kdy po utišení větru pokračovali v pádlování až do tmy. Znali však již místa, kde se měli každý večer utábořit, a kolektivní dělba práce v táborech usnadnila rychlý proces nezbytných úkonů před spaním. Já jsem musel tábořiště najít mezi čtvrtou a pátou. I tak mi to trvalo až do tmy, než jsem stihl dokončit všechny nutné fušky a povinnosti před složením vyčerpané kostry na spacák ve stanu. To bylo zpravidla někdy kolem deváté večer. Kombinace jedenáctihodinových marathónů v pádlování, proložených klopýtáním pod těžkými břemeny na portážích a neustálého ohýbání se a zvedání různých, často těžkých objektů, všech z úrovně země večer v táboře, dělaly z momentu konečného zaujmutí vodorovné pozice ve stanu opravdový pocit vysvobození z otroctví. Myšlenka na večerní pádlování pro mě byla absolutně nereálná.

K portáži do jezera Basswood jsem dorazil opravdu brzo, prakticky ještě za tmy a v mlze. Právě se k ní sjížděly rychlé motorvé čluny outfitterů z USA, kteří k jezeru sváželi klienty převážně na rybolov. Měli rozsvícené světlomety a některé vezly až čtyři převrácené kánoe na trubkovém rámu nad hlavou. Byli spojení s klienty vysílačkou a mohli je tímto způsobem vyzvednout a „vysvobodit“ je tak ze situací, kdy si to klienti vyžádali kvůli protivětru, či špatnému počasí. Původní vodopád do jezera tady byl nahrazený malou betonovou přehradou. Na kanadské straně od ní byla pěší portáž pro kanoisty, zatímco americká strana měla cestu pro náklaďák, který navijákem nakládal a převážel motorové čluny mezi jezery. Jeho světlomety jsem viděl již z dálky. Vstupní pláž jezera Basswood byla pokrytá pěnou od příboje, který ji bičoval již od časných hodin. Nebylo to povzbuzující znamení. Ty tam byly doutníkovité tvary půdorysů jezer před překročením rozvodí, protáhlých od východu k západu. Velké jezero Basswood se křiví v několika obřích kliky-hácích a silný západo-jiho-západní vítr se tak na nich projevoval podle jejich směru buď jako silný boční vítr, nebo neúprosný protivítr. Ve směru k severu jsem měl práci stabilizovat kánoi na velkých bočních vlnách, při směru na západ jsem zápasil s velkými vlnami přímo proti větru. Pokud si mohu odmyslit těžkou otročinu boje s protivětrem, jezero Basswood a jeho okolí bylo velmi scénické a romantické. Okolní hřebeny byly porostlé převážně vysokými borovicemi, které řinuly sytou lesní zeleň přes žulová skaliska až k vodě jezera. Od hladiny nahoru úžlabinami a stržemi přitékajících struh a potoků se rozpíjela do zeleně zlatá barva listů bříz, osik a olší, barvících se již podzimem. Občas se již přes modrou oblohu nad vzdáleným horizontem přeneslo véčko táhnoucích husí, s jeho špičkou mířící k jihu. Motorové čluny a kánoe outfitterů, vyslané ne jezero s klienty se na něm záhy rozplynuly a já jsem pádloval osaměle liduprázdnou divočinou. Kolem desáté začalo slunce na jasné obloze pálit a potíc se horkem, jsem se, jako během většiny dnů až dosud, svlékl do půl těla. Pádloval jsem jako indián. Vítr chladil zpocené svaly a přinášel nozdrám vůni pryskyřice. Když jsem kolem druhé objel ostrý výběžek lesnatého břehu obří zatáčky jezera již do druhého jeho úseku, který směřoval na západ a přímo proti větru, cítil jsem, že další bitva s větrem neměla cenu. Když jsem viděl prázdné tábořiště na žulové skále na americké straně, přepádloval jsem k němu šířku jezera, abych přistál a prohlédl si ho. Bylo hezké, ale nechtělo se mi ještě vykládat kánoi. Mrzelo mě, že ztrácím značnou část dne brzkým zakončením pádlování. Ležel jsem na sluncem vyhřátém fleku trávy vysoko na skále, odkud jsem měl dobrý pohled na jezero. V dálce jsem si všiml odlesku slunce od pádla a při pozornějším zaostření jsem rozeznal trojici kánoí, jak bojují proti větru, využívajíc závětří výběžků pobřeží a ostrůvků. To mi dodalo okamžitou injekci k rozhodnutí pokračovat ještě o kus dál. Po několika kilometrech pomalého postupu proti vlnám a větru jsem konečně dorazil do blízkosti skupiny ostrovů s porostem vysokých borovic. Jeden z nich, měl mít podle mapy tábořiště na kanadské straně. Když jsem obeplouval vysoké žulové hrany jeho pobřeží, nikde jsem žádné tábořiště neviděl, dokud jsem nepřistál u vysokého břehu, nevyšplhal se na něj a neprozkoumal jeho temeno. Bylo tu překrásné místo na vysoké travnaté plošině mezi řídkými vysokými borovicemi. Kamenné ohniště, dotvrzovalo jeho oficiální pravost, jako tábořiště. Teprve odsud jsem viděl přístup po šikmé rampě žulové skály od malého zářezu pobřeží na opačné straně ostrova. Hned jsem se vrátil do kánoe a po obeplutí ostrova jsem se znovu vylodil v nově nalezeném přístavu. Byl to jeden z „borových ostrovů“ na jezeře Basswood, které milovali již i voyageuři a které chválil průzkumník společnosti Northwest, David Thompson. Večerní posezení u ohně na platformě vysokého ostrovního tábořiště nemohlo mít uvolňujícnější atmosféru. Scenérie krásných rozhledů po jezeře s jeho četnými, jehličnatými špičkami rozježenými siluetami ostrovů a břehů, ustupujících jeden za druhým do pozadí v dlouhých stínech a barevných odlescích večerního světla na hladině i v zarudlém krajkoví oblaků nad západním obzorem, nebylo poslední odměnou jezera Basswood. Předčilo je představení probouzejících se ranních světel od samého náznaku svítání až po nízké vycházející slunce rozpité difuzí v husté ranní mlze nad jezerní hladinou. To již jsem nějakou chvíli pádloval k portáži okolo výtoku z jezera ve formě scénických Basswood Falls. Eterické obrysy ostrovů a výběžků pobřeží se jako duchové vynořovaly zavěšené v mléčném, jakoby beztížném prostoru před lodí jako filmové prolínačky v poslední chvíli, jak jsem tiše pádloval podél břehu. Mlha nejdříve houstla a já jsem se v ní pohyboval prakticky jen podle v paměti uloženém tvaru pobřeží, orientujíc se podle nejsvětlejší skvrny v rozptýleném světle, signalizující pozici ranního slunce. Teprve když se slunce vysunulo výše nad obzor a jeho posílené paprsky začaly propalovat mlhu z vyššího úhlu, ta začala řídnout a odhalovat krajinné rysy obklopující jezero. Bylo teprve kolem šesté, když jsem právě míjel americké tábořiště s mnoha malými plavidly seřazenými na břehu. Vynořil jsem se z mlhy jako přízrak muži, který právě jako první vylezl z jednoho stanu a v dlouhém spodním prádle s vlněným kulichem na hlavě se se zíváním začal rozhlížet kolem. Bylo zřejmé, že se lekl, když si všiml nehlučného fantomu oparem zastřené postavy v klobouku, se svatozáří sluncem prozářené mlhy, který míjel právě kolem v hladce splývající kánoi. Cestovali v opačném směru a jeho kolegové ještě spali, když na mou otázku potvrdil, že začátek portáže se nacházel hned za nejbližší špičkou pobřeží.

První, vyšší hrana vodopádů Basswood Falls byla následovaná sérií menších schodů a peřejí, které se zakřivovaly v dlouhém oblouku doleva mezi břehy žulových skal přetékajících lesním porostem. Portáž kolem této přírodní překážky byla značně dlouhá. Její jméno je „Horse Portáž“, což může naznačovat, že tady v době největšího provozu po vodní magistrále mohli v přenášení pomáhat i koně. Portáž je asi dva kilometry dlouhá, ale po dvou třetinách své délky shora má krátkou odbočku k vodě. Ti, kdo cestují proti proudu, samozřejmě procházejí celou délku portáže. Ale odvážnější z těch, kteří cestují dolů po proudu, si mohou pěší portáž zkrátit o nějakých sedm set metrů tím, že na odbočce spustí kánoi a propádlují zbývající délku peřejí řeky. To jsem s třesoucími se koleny a svěrákovým sevřením pádla udělal i já. Člověk, jako já, který je nucený absolvovat délku každé portáže pětkrát, má samozřejmě z podobné riskantní akce nejvýznamnější zisk. Všechno dopadlo dobře a já jsem s novou injekcí hrdosti pokračoval v plavbě. Řeka Basswood river mě potom přivedla ke svému konci ve velkolepém vodopádu Lower Basswood. Portážová stezka tady má hezký výhled nad bouřícím proudem, kde jsem si dal čas na to, abych připásal na kmínek mladého smrku svůj fotoaparát a vyfotografoval se samospouští, abych oživil své budoucí prezentace. Dokonce jsem se tu sejmul i v krátkém videu, portážující kánoi.

Jezero Crooked Lake, které následovalo, zpočátku vyhlížející svou úzkostí více jako řeka, odhalilo další zajímavou kuriozitu. Krátce pod Lower Basswood Falls se totiž nacházejí na svislých skalních stěnách břehů věhlasné indiánské malby z minulosti. Kresby červenou rumělkou tady zobrazují divoká zvířata, jako losy, pelikány a lidské postavy. Po dlouhou dobu tady z vysoké vodorovné praskliny převislé skály čněly opeřené barevné konce šípů, které tam kdysi vystřelili členové válečné výpravy Siouxů, jako zastrašující důkaz jejich mistrovství v užívání luků jako zbraní. Nyní však již spodní část kamene pod prasklinou odpadla a s ní i relikvie šípů. Alespoň tento typ nebezpečí již na trase dnes nehrozí.

Kanadská strana tady nabízí další nádherné tábořiště na ostré vysoké skalní špičce, kolem které se jezero křiví do úžiny k severu. Jeho travnatá platforma s řídkým porostem borovic se rozkládá na temeni hřebenu výběžku, na úrovni nějakých deseti metrů nad hladinou jezera. Pozdním sluncem prozářená loučka, ke které jsem vystoupal po šikmé žule, abych prozkoumal tábořiště, tu skrývala pro mě překvapení. Jakoby připravené jen pro mě tu v jejím středu leželo velké osamělé orlí pero. Vzal jsem ho jako odměnu od matky přírody, oceňující mou odolnost a vytrvalost v tvrdé dřině zkoušek, kterým mně podrobovala. Byl to pro mě „coup“, vyznamenávající dosažení významného úspěchu rudocha. Vážil jsem si téhle trofeje a chránil jsem ji, jako oko v hlavě. Cestovala se mnou až domů do Edmontonu.

Jezero Crooked má opravdu křivý složitý tvar. Klikatí se střídavě k severu a k západu, směřujíc v průměru k severozápadu. Od svého kempu s orlím perem, jsem měl před sebou ještě jeho hlavní délku. Silný jihozápadní vítr, který vál po poledni, když jsem pádloval jeho poslední úsek, směřující k severo-severo-západu, sice nepůsobil proti mně, ale snažil se převrátit moji kánoi divokými bočními vlnami. Vzdoroval jsem jeho snaze po dlouhou dobu, než jsem konečně obeplul poslední mys a dosáhl jsem tišiny závětří před hranou vodopádu Curtain Falls (opona). Byl tady začátek další portáže okolo něj. Vyhnal jsem příď kánoe na hrubý písek malého zářezu mezi žulou hned vedle okraje vodopádu a vystoupil jsem z lodě na břeh. Bylo tady nádherné scénické prostředí. Voda z jezera se vrhala hladká a temná přes žulový ret, než se roztříštila na členité rozervané nakloněné rovině skály do hřmotícího bílého krajkoví, rozprostírajícího se jako spodní okraj bohatě načechrané krinolíny. To vše bylo zarámované ve zdravé lesní zeleni borových haluzí, pročesávajících vlhkostí vonící vzduch slunného dne s modrou oblohou. Jemné dlouhé čupřiny jehličí bílých borovic, i hrubá střapcovitá smolnatost jehličí borovic červených tu nasycovala atmosféru vůní pryskyřice. Hned jak jsem popošel k vodnímu divu, abych absorboval jeho krásu, přihlásil se ke mně mladý muž, také se solo kánoí, který tady odpočíval před portáží, popíjejíc čaj z plechového šálku. „How are you? Nice seeing you again!“ Tvrdil, že jsme se potkali na nějaké z předešlých portáží, na což jsem se nepamatoval, ale vřele jsme si potřásli rukama. Brad měl velmi lehkou kánoi a s ní i velmi lehkou bagáž na kratší expedici. Byl schopný nést svoji loď zároveň s batohem na zádech a tak jít na každé portáži jen jednou. Jeho kánoe byla však velmi úzká a tak měl Brad potíže v bočních vlnách. Z jeho poněkud rozechvělých očí bylo zřejmé, že právě prožil dlouhé momenty strachu v bočním větru na posledním úseku Crooked Laku. Pod koncem portáže bylo ještě nutné proplout krátký úsek mírné peřeje a i tady jsem viděl, že Brad dlouho s opatrností váhal, klečíc v kánoi, jak projet první vodní jazyk peřejí. Volal jsem na něj povzbuzení, ale hukot vody mou akusticky vyslanou injekci odvahy přeřval.

Slunce zralého odpoledne mě vidělo zápasit s vlnami a protivětrem v bitvě o metr za metrem ve směru k jihozápadu na Iron Laku. Po proplutí mělké skalnaté úžiny do malého jezera Bottle Lake, to byly již zraky pozdního slunce, které mě vidělo začínat portáž k převelkému jezeru Lac La Croix (jezero Kříž). Portáž na kanadské straně tu měla několik úseků řídkého hlubokého bláta, které spolu s úseky hrubých chaotických kamenů ztěžovaly život osamělého vyčerpaného voyageura. Slunce již zapadalo, když jsem konečně znovu vyplul. Tábořiště na americkém ostrově, které jsem doufal použít, bylo bohužel obsazené, jak jsem viděl již z dálky podle dvou na břeh vytažených kánoí. Ale naštěstí ne daleko od hlavní trasy se nacházelo jiné ostrovní tábořiště, které bylo prázdné. Našel jsem ho úspěšně již za šera. Jen jsem se vylodil, postavil stan a povečeřel dvou proteinových tyčinek. Na vaření nebyl toho večera již čas.