Druhé pokračování

Přestože jsem spal málo, vstal jsem krátce po čtvrté. Měl jsem před sebou cestu po velkém jezeře, na kterém jsem se měl pohybovat proti převládajícím větrům. Nemohl jsem si dovolit nevyužít klidných raných hodin před desátou, kolem které se zpravidla vítr začne zvedat. Když jsem skládal stan, bylo ještě hluboké šero, ale než jsem naložil kánoi a odrazil konečně od bitevního pole s medvědem v 5:30, bylo již světlo. Jezero Saganaga se svým množstvím ostrovů mátlo orientaci. I voyageuři tady často používali domorodých průvodců pro vedení cesty. Hraniční čára, která sledovala historickou trasu březových kánoí a kterou člověk jasně viděl na mapě, na vodní hladině jezera namalovaná samozřejmě nebyla. Myslel jsem, že vím, kde se můj tábor nacházel, ale když jsem po ranním vyplutí dorazil na slepý konec průplavu, který jsem sledoval, přiznal jsem, že jsem zabloudil. Vrátil jsem se k táboru a zkusil jsem další vodní rameno ještě hlouběji do kanadské strany, ale to také skončilo slepé. To již jsem ztrácel skoro hodinu. Nakonec jsem se vrátil až k ostrovu s včera obsazeným tábořištěm na americké straně a odtud jsem konečně mířil po průplavech, které jsem považoval za ty pravé. Ale přesto jsem potřeboval nějaké potvrzení o tom, že jsem se ve své orientaci chytil správně. Po pravé straně jsem míjel ostrov s chatami, který by měl být právě na kanadské straně hranice. Některé chaty mívaly vztyčenou vlajku a já jsem si přál, abych viděl někde tu kanadskou, jako důkaz mého správného předpokladu. Konečně se za zatáčkou nad stromy objevila vlajka s rudým javorovým listem. Zajásal jsem. Spatření kanadské vlajky pro mě tady vždycky působilo jako přátelské pohlazení. Jaké bylo však moje překvapení, když obeplutí zatáčky odhalilo, že vlajka vlála na budově kanadské pohraniční inspekce. Ohlašovala to vývěsní tabule s vyhláškou, o které jsem věděl, že vyžaduje od kanadských občanů přecházejících hranici, aby měli platné povolení CANPASS…. Pohyboval jsem se těsně pod ní. Odvrátil jsem oči, abych měl čisté svědomí, že jsem žádné vyhlášení neviděl. Teď jsem jen pádloval prodlouženými rychlými záběry, abych co nejrychleji zmizel z dohledu budovy za nejbližším skalnatým výběžkem. Nikdo mě však nezastavil, bylo teprve po sedmé ráno a směna úředníků patrně ještě nezačala. Unikl jsem zákonu. Teď jsem jako uprchlý zločinec kličkoval s kánoí k západo-jiho-západu mezi ostrovy při okraji velké otevřené plochy jezera. Sledoval jsem její okraj pro snadnější orientaci. Zato jsem teď na otevřenější vodě pádloval téměř přímo proti zvedajícímu se protivětru. Kolem desáté jsem konečně připlul ke konci ostrovů. Přede mnou se otevřela široká zátoka, kterou jsem musel ve svém směru přetnout. Její vodní plocha byla teď již hrozivě černá, jak byla zčeřená vysokými vlnami od silného jiho-západního větru. Nezbývalo, než se s ním pustit do křížku. Vlny zmítaly přídí kánoe a zvedaly ji jako při rodeové jízdě na divokém mustangovi. Pohyboval jsem se pod malým úhlem vpravo od přímého směru proti větru. Ten udržoval stálou snahu větru otočit příď kánoe doprava, ale právě jen tak, abych jí stačil čelit mocnými záběry po pravé straně lodě bez nutnosti korekce záběrů kormidlováním. Vybočila-li příď do většího úhlu, loď se okamžitě točila bokem k větru a jen s nadlidskou silou záběrů jsem ji mohl vrátit do správného směru. Nemohl jsem vynechat jediný záběr. Boj trval pětačtyřicet minut, zatímco protivítr a vlny neustále rostly. Celou dobu jsem byl nucený pádlovat závodním tempem jen po pravé straně. Když již moje pravá paže umírala vyčerpáním, konečně jsem dosáhl závětří pobřeží protější strany zátoky před sebou. V jeho relativním zátiší jsem se potom pohyboval doprava těsně podél břehu k mysu na jeho konci, značenému na mapě, jako „Rocky Point“. Ten jsem měl obeplout k pokračování cesty. Jen jsem však vystrčil nos kánoe okolo skalnaté špičky, bylo okamžitě naprosto jasné, že snažit se pokračovat by bylo nesmyslem. Naštěstí se na kamenité špičce, která byla na americké straně, nacházelo značené tábořiště. Přistál jsem u závětrné strany jeho kamenitého břehu a vyložil jsem kánoi. Bylo teprve kolem poledne, ale postavil jsem stan. Byl jsem „wind bound“ – svázaný větrem. Nebylo však čeho litovat. Moje tělo bylo stejně vyčerpané k smrti, moje záda a paže úpěly po vodorovném odpočinku ve stanu.

Ztracený čas nudné svázanosti větrem jsem využil k ranému spánku a ranému probuzení příštího rána. Nemohl jsem si dovolit, aby mě na zbývající délce jezera opět zastihl zvednuvší se protivítr. Obloha byla ještě tmavá a jen úzký pruh oranžové záře se šířil nad východním obzorem, když jsem odpíchl kánoi a objel jsem skalnatou špičku ke směru na západo-jiho-západ. Jezero Saganaga se tím směrem zužovalo do dlouhé špičky, která ústila klikatou úžinou do řetězu menších jezer a portáží, počínajícího jezerem Swamp Lake a následovaného jezery Plume Lake, Ottertrack Lake, Knife Lake, Seed Lake, Carp Lake a Birch Lake. Svěží ráno se právě začalo probouzet, když jsem dorazil k portáži mezi jezery Plume Lake a Ottertrack lake. Na malém jezeře byl božský klid. Právě jsem unikl větru, když se začal zvedat na konci dlouhé špičky velkého jezera Saganaga. Hladina před portáží byla posetá zelenými talíři a bělostnými korunami květů leknínů, v okolních břízách prozpěvovali ptáci. Konec jezera byl ale mělký s hlubokým černým měkkým bahnem, tvořícím jeho dno. Byla tu proto zbudovaná dlouhá prkenná lávka do jezera, aby umožnila přistát s lodí a vyložit ji. Něco podobného tady museli mít již i voyageuři. Když se moje portáž s vodotěsným batohem přehoupla přes výšku jejího hřebenu a sestupoval jsem ke břehu jezera Ottertrack, narazil jsem na jiného osamělého vlka, který také cestoval sám, ale v opačném směru. Klopýtal ve vysokých holinách pod váhou křížence kajaku s kánoí na hrubé kamenité stezce. Byl to Američan, který v jezerním prostředí Minnesoty prý vyrostl. Ale vracel se sem na své dovolené, i když teď již žil v Coloradu. Byl snad o deset let mladší než já, ale také již v letech. Stěžoval si, že ho z kajakového sezení při dlouhém pádlování bolí záda do té míry, že se těší na portáže. Jeho měkké přátelské a zdvořile aristokratické vystupování s poněkud zanedbanější fyzickou formou vysoké postavy prozrazovalo, že zaujímal někde zodpovědnou vedoucí pozici ve své profesionální kariéře. Dean byl zcela zřejmě zbožňovatelem přírody a milovníkem jezerní divočiny, s kterou vyrostl za humny. Okamžitě jsme se spřátelili ve vzájemném obdivu a v pochopení jeden pro druhého. Cestoval jen po části hraniční trasy a obdivoval, že mám v plánu procestovat ji celou. Jen mě starostlivě varoval před velkými problémy, které na mě s velkou pravděpodobností musely čekat při pokusu pádlovat na ohromném jezeře Rainy Lake od východu k západu.

Teď jsem pádloval po velmi dlouhém, ale úzkém jezeře Ottertrack. Těšil jsem se, že díky jeho délce nebudu dlouho nucený přenášet, ale záhy jsem poznal, že jezero se pro mě táhlo téměř přímo proti teď již silnému protivětru. Snažil jsem se skrývat za mírnými ohyby jezera, ale zalesněné břehy působily jako kryto pro proudění větru a směrovaly ho proti mně, ať se jezero křivilo, jak se křivilo. Po většinu času postup podél hladiny jezera Ottertrack byl sílu-vysávající tvrdý boj s pádlem. Teprve na jeho konci jsem vydechl ve chvilkovém závětří, ale jakmile jsem se přehoupl přes krátkou portáž k pobřeží ještě delšího jezera ve směru proti větru – jezera Knife Lake – bylo mi hned jasné, že nebudu moci pokračovat, dokud vítr nepoleví. Bylo teprve krátce po poledni. Chvíli jsem odpočíval při obědě a přemýšlel jsem, jestli mám na místě přečkat odpoledne. Ale nezdálo se, že by vítr měl tendenci přestat, jestli vůbec, před večerem. Věděl jsem, že hned za rohem, asi padesát metrů od konce portáže by se mělo nacházet americké tábořiště. Nakonec jsem naložil kánoi v obtížném příboji na pobřeží ostrých nožovitých kamenů, které daly jezeru jméno, a zahájil jsem rodeovou jízdu v kánoi po obřích vlnách podél vysokého skalnatého břehu směrem k místu tábořiště. Po nějaké chvíli se mi podařilo jej najít, ale přistání u něj v trvajícím příboji bylo tvrdým oříškem. Podařilo se mi přirazit k metr vysoké hraně hladké žulové skály a po několika pokusech jsem se úspěšně chytil praskliny a vyškrábal jsem se z lodi na břeh. Pro její špičku jsem se okamžitě naklonil zpátky a snažil jsem se vytáhnout naloženu kánoi na skálu. Když už těžiště lodě leželo na hraně skály, ale ta byla ještě stále zádí skloněná k vodě, najednou do ní z kánoe sklouzlo rezervní kajakové pádlo. Rychle jsem přiskočil, a přidržujíc se zádě kánoe naklonil jsem se pro pádlo, jak jsem nejdál mohl. Právě v momentě, kdy jsem se plovoucího pádla dotkl, můj nepatrný tlak kánoi převážil a ta sklouzla celá zpátky do vody, mně nevyjímaje. Naštěstí se loď nepřevrátila ani nenabrala vodu. Teď jsem plaval oblečený po krk ve vodě okolo kánoe a pádla. Pádlo jsem vyhodil, jak nejdál jsem mohl na břeh. Potom jsem se znovu vyšplhal na kluzkou skálu, jako mokrá myš a tentokrát jsem kánoi surově vytáhl celou tak daleko na břeh, aby nemohla sklouznout zpátky. Tábořiště na vysokém skalnatém břehu bylo krásné a útulné. Na štěstí do něj pralo odpolední slunce a bylo v něm teplo, takže jsem se mohl bez obavy vysvléknout z mokrých svršků a rozvěsit je po okolních kamenech a keřích. Místo bylo zároveň také vystavené silnému jiho-západnímu větru a tak prádlo rychle schlo, zatímco jsem stavěl stan a rozdělal oheň na vaření. Bylo tu příjemné prostředí pro trávení opětné svázanosti větrem.

Je zcela samozřejmé, že po posledních zkušenostech s protivětrem jsem vstal opět hned, jak neznatelně začaly blednout stěny stanu. Bylo to něco po čtvrté. Nejdřív jsem se hned ve stanu převlékl z dlouhého termálního spodního prádla, ve kterém jsem spal, do oblečení na cestu v lodi. To sestávalo z černého hedvábného trička s krátkými rukávy bez límečku (T-shirt), modrého termálního trička s dlouhými rukávy a se zipovým límečkem ke krku, nylonových plavek, dlouhých černých hedvábných „long Johns“ a dlouhých nylonových kalhot se zipy po stranách až k pasu. K tomu vlněné ponožky a po ránu navrch ještě kompaktní izolovanou bundu. Následovalo vyklopení oděvů z pytlíku na spacák, který sloužil vycpaný jako polštář a nacpání do něj spacího pytle. V pohorkách venku jsem potom uložil spací pytel na dno vodotěsného batohu, přidal jsem do něj veškeré vyklopené prádlo a těsně jsem sroloval karimatku. Tu jsem odnesl ke kánoi, obrátil ji, a srolovanou karimatku jsem připásal popruhy k sedadlu. Složení stanu a jeho uložení ve vodotěsném batohu následovalo, všechno posud téměř za tmy. Uzavřený vodotěsný batoh teď putoval k lodi, společně s předměty, jako mačeta, opasek s bezpečností proti medvědům, mapník, klobouk, fotoaparát a Gore-Texová větrovka, které okupovaly zadní předsíňku stanu. Když jsem spustil kánoi a naložil jsem ji – teď již bez napínání sprejového potahu, protože po prvním ránu na trase již nikdy během dne nepršelo – začalo již dostatečně svítat. Teď jsem se přezul do gumových sandálů na boso, vstoupil jsem do lodě a vyrazil jsem po hladké hladině tichem rodícího se časného rána do dlouhých temných stínů. Vše ještě spalo, jen ozvěny klepnutí pádla o borty kánoe se čas od času vracely od žulových stěn a tmavých lesních velikánů, lemujících břehy. Nad vodou se v místech válely nízké mlhy, jak nízká teplota ranního vzduchu srážela výpary stále ještě relativně teplé vody jezera. Špičky vysokých jedlí a borovic ve vyšších polohách na západních březích začaly zlátnout od paprsků slunce, které se draly přes hranu hluboce černých stínů obzoru na východě. Hladina jezerní hladiny se v tom směru oslnivě leskla a z břehů a ostrovů tam byly vidět jen černé kulisy. Někdy prořízlo ranní ticho zakvílení loona a v mé duši znělo stejně, jako by volal „Kanada! Kanada! Kanada!“ Má kánoe klouzala hladce po klidné hladině. Měl jsem pocit, že nesmím rušit chrámové ticho ani šplouchnutím záběru pádla.

Než jsem dosáhl konce čtrnáct kilometrů dlouhého úzkého jezera Knife Lake, již jsem opět zápasil s protivětrem. Přivítal jsem dokonce portáže na menších jezerech, kterých bylo ten den hned pět. Vítr tam nebyl důležitou záležitostí. Na konci jedné z nich jsem na břehu narazil na zapomenutou zbrusu novou a skvěle vypadající polní láhev americké armády. Byla vyrobená z lehkého, ale trvanlivého plastiku, samozřejmě v barvě khaki, chráněná chlebníkovitou plátěnou brašnou v barvě pouštního písku s velkými černými písmeny „US Army“. Rozjímal jsem, jak ji někdo bude postrádat, až zjistí, že někde tento zajímavý a patrně tvrdě zasloužený suvenýr zapomněl. V tom momentě se ale ze zatáčky vynořila kánoe se dvěma horečně pádlujícími muži ze skupiny tří kánoí starších, vojensky vyhlížejících posádek, které mě dříve předhonily.

S hlasitým voláním mě dali vědět, že láhev patří jednomu z nich. Neváhali se pro ni vrátit až od další portáže.

Bylo již po čtvrté hodině a slunce se nížilo, když jsem začal pádlovat do jeho oslňujícího jasu po opět větším jezeře Birch Lake. Tady jsem musel hledat někde tábořiště. Doufal jsem, že ho najdu až poblíž konce jezera, abych se co nejvíc přiblížil k rozsáhlému jezeru Basswood Lake, po kterém jsem měl putovat zítra. Tábořiště na lesnatém ostrově na kanadské straně jsem nalezl opravdu hezké a útulné. Teď jsem se pohyboval již po jižním okraji kanadského národního parku „Quetico“ a mapa v něm značila i kanadská tábořiště, která tu byla vesměs překrásná.