První pokračování:

Kanadský loon (vyslov lůn)

Na západ od mého tábora se jezero Rose Lake značně zúžilo a vinulo se mezi lesnatými břehy mělké s bahnitým dnem. Již Alexander Mackenzie, prominentní objevitel pro Northwest Company a první muž, jehož tým dosáhl v roce 1792 v kánoi a po souši pacifického pobřeží přes Kanadu, poznamenává ve svém deníku, že mělká koncová část jezera Rose vykazovala zvláštní účinek na jejich kánoe. Údajně je zdánlivě brzdila v pohybu, jakoby je bahnité mělké dno přisávalo. Nevím, jestli jsem tu s kánoí cítil něco podobného, ale skutečností zůstává, že má loď tady příští ráno žádné závodní tempo nevyvinula, ač jsem vehementně pádloval. Částečně za to mohla skutečnost, že jsem každou chvíli zapíchl pádlo do měkkého dna a nemohl jsem pořádně zabrat. Potkával jsem tady ikonické kanadské potáplice - loony, jejichž vtíravě nostalgické bědovné, či hystericky chechtavé výkřiky periodicky protínaly ranní opar nad jezerní hladinou. Nejvíc mě tu však zaujala rodina bělostných velkých labutí – dva rodiče a téměř dospělé mládě – kteří aristokraticky vystavovali své štíhlé dlouhé krky v elegantních poklonách.

Před jeho samým koncem trasa opouštěla jezero v krátké portáži – snad jen asi tři délky kánoe dlouhé – přes malou skalnatou šíji do krátkého jezera Rat Lake (krysa – ondatra). Krátce po dosažení další portáže na jeho konci k ní dorazila i skupina tří pronajatých kánoí mladých Američanů. Při nošení na portáži jsem s nimi splynul a v navázané rozmluvě mě mile překvapilo, že jeden z mužů poznal českou vlajku v nálepce na zádi mé kánoe. Byl to patrně vzdělaný universitní student. Hned jsme byli přátelé. Zkušenost a forma v pádlování jim však chyběla a tak jsem byl na hladině dalšího jezera, kterým bylo jezero South Lake, daleko před nimi hned krátce po portáži. Jezero bylo dlouhé a bylo poslední v řetězu trasy, které ještě leželo v povodí řeky Svatého Vavřince (St. Lawrence). Portáž z něj do dalšího jezera překonávala již hřeben rozvodí do povodí Hudsonova Zálivu. Její začátek se nacházel na severním břehu jezera, asi ve dvou třetinách jeho délky. Tím dalším jezerem na straně Hudson’s Bay bylo jezero North Lake. Překonání rozvodí mívalo velký význam. Dosáhla se s ním s konečnou platností „pays d’en haut“ – horní země a nováčci společnosti Northwest tu podstupovali rituál podobný křtu Neptunem při překročení rovníku. Byli poplácáni mokrými cedrovými haluzemi a samozřejmě byl nový důvod pro naražení soudku tvrdého moku. Já jsem k vrcholové portáži dorazil po hladině Jižního jezera, silně zvlněné jižním větrem, krátce po poledni. Na portáži jsem potkal zajímavou trojici ze San Diega v Kalifornii – dva mladí muži a velmi atletická mladá žena – kteří cestovali v opačném směru a to na surfboardech ve stoje. Čelili ten den vzácnému pro jejich směr pohybu protivětru, zatímco já jsem pro změnu užíval větru v zádech. Nechtěl jsem věřit, že na surfech vezli i velké gumové batohy, ale tvrdili, že to nebyl problém. Podle mě však zvláště stojící poloha na surfu musela demonstrovat nezpůsobilost tohoto způsobu pohybu pro cestování jezerní divočinou v protivětru a ve vlnách.

Na North Laku jsem od portáže odpíchl až po čtvrté hodině. Nejprve jsem hledal tábořiště na kanadském břehu. Úzká písčitá pláž, která jako jediná vyhlížela slibně, se však prokázala jako v minulosti zneužitá nepořádnými rybáři, kteří zanechali v houští kolem znechucující smetiště. Zaměřil jsem proto svůj fokus přes jezero na jeho americkou stranu, kde jsem asi v kilometrové vzdálenosti podezíral známku na mapě značeného tábořiště. Nikde jsem nikoho na jezeře neviděl, zdálo se liduprázdné. Jak jsem se přibližoval k vyspekulovanému místu, brčálově zelený pruh na malém úseku holé pláže pod ním ve mně vyvolal obavu, že vidím zelenou kánoi a místo bude patrně obsazené. Ale při dalším přiblížení se pruh vyjevil jen jako svěží vysoká tráva. Tábořiště bylo volné, čekalo jen na mě. Bylo to poprvé, kdy jsem použil tábořiště na americké straně hranice. Užil jsem tu pohodlí připraveného místa pro stan, do čtverce sestavených klád na sezení okolo železného mřížového ohniště a obdivoval jsem plastikový záchod hlouběji v lese. Díky trvajícímu teplému počasí indiánského léta jsem si tu opět dobře zaplaval. Jen tady byl nedostatek dřeva na oheň. Všechno palivo v blízkém okolí bylo vybráno. Když jsem v klidné pohodě při vaření studoval mapy vsedě na kládě, z okolního porostu se najednou vynořila rodinka tetřívků (roughed grouse) – kohout se čtyřmi slepicemi. Ti, jako domácí slepice klidně zobali ze země v těsné blízkosti okolo mě a vydávali téměř neslyšitelné mírumilovné kvokání. Potom se pozvolna odsunuli k napití z jezera. Je možné, že je tady jiní návštěvníci někdy krmili.

Když jsem druhý den ráno připádloval po liduprázdném jezeře ke kratší portáži na jeho konci, voda z něj vytékající úzkým klikatým korytem mi připomněla, že od jezera North Lake již budu v pohraničním řetězu sestupovat po proudu, z kopce. Nečekal jsem portáž a tak jsem jen s nechutí šel prohlédnout její stezku. Ráno před vyplutím na severovýchodě hrozila dramatická obloha se zdánlivě deštěm-obtěžkanými mraky a já jsem proto na kánoi napnul sprejový potah. Teď jsem byl neochotný jej sundávat po tak krátké době kvůli krátké portáži. Nepohodlí z tohoto hlediska převážilo risk nebezpečné operace na straně druhé. Začal jsem totiž studovat úzký kanál výtoku z jezera. Ten byl sice jen asi metr a půl široký a vinul se ve třech serpentýnách mezi velkými kameny, ale … „Mám to zkusit?“… Zasedl jsem do kánoe, sevřel pádlo jako svěrák a pomaloučku jsem se s ní přibližoval k savému hrdlu výtoku, neustále studujíc strukturu toku před sebou a rozhodujíc, jaký zákrok bude v kterém místě nutný. Proud určil rychlost, já jsem jen bleskově stáčel plochu listu pádla a bodal jsem s ním vlevo a vpravo, jak to bylo nutné. V několika vteřinách moje kánoe vstřelila do široké klidné hladiny nižšího jezera. Ani jsem s lodí neškrtl. Polila mě hrdost z ušetření času a námahy eliminováním potřeby portážovat.

Pohyboval jsem se teď mnohem užším vodním tělesem – téměř jako širokou řekou – mezi nízkými břehy, lemovanými plochami rákosí. Na severní straně je pokrýval jehličnatý les obsahující mnoho borovic, jak majestátných „bílých“ borovic (eastern white pine), tak „rudých“ borovic (red pine). Levý břeh obsahoval nízký porost s řídce roztroušenými holými stěžni lesním požárem spálených stromů. Bylo to jezero Little Gunflint Lake. Po nějaké vzdálenosti se jezero dále zúžilo a proplouvajíc hustým rákosím a lekníny jsem tady s kánoí sjel dvakrát výtok bobřích hrází, kde byl poměrně značný proud. Když se již zdálo, že jsem dosáhl slepého konce, kde jezero končilo, objevila se náhle úzká pravoúhlá zatáčka doprava kolem ostrého mysu rudého písku. Elegantně jsem ji opsal nakloněním kánoe a vyústil jsem do rozsáhlé otevřené plochy velkého dlouhého jezera Gunflint Lake. Po pravé straně se tu táhla dlouhá pláž červeného písku. Bylo by tady ideální místo pro tábořiště, ale nebylo ještě ani deset ráno. Směrem k západu se přede mnou rozkládala asi osmi-kilometrová délka jezera, jehož konec bylo stěží vidět v mlhavé dálce. Bylo přes kilometr široké. Jezero mělo pozemní přístup jak z americké, tak i z kanadské strany a tak se tu vyskytovaly motorové čluny a dokonce chaty. Nejprve jsem se pohyboval podél jeho pravé – kanadské strany – směřujíc přímou čarou k místu na pravém břehu poblíž konce jezera, kde z něj měla ústit nenápadná úžina do pokračujícího jezera, kterým Bylo jezero Magnetic Lake. Jak den pokračoval, foukal ale stále sílící vítr, který se postupně běhen dne stáčel od jiho-východního do jiho-západního. Ten jednak vysílal proti mému pohybu složku protivětru, ale také vybičovával vlny, které rostly na velikosti přes šířku jezera. U severního pobřeží byl již příboj, jako na moři. Byl jsem proto nucen přetraverzovat šířku jezera k levému – americkému – břehu a podél něj pádlovat až ke konci jezera. Teprve tam jsem musel šířku jezera opět přetnout k hledané úžině výtoku. Magnetic Lake bylo obklopené chatami a tudíž pro mě nenabízelo možnost táboření. Spěchal jsem jej přepádlovat a vstoupit do jeho úzkého výtoku řekou Pine river. Tady jsem narazil na vodopád Little Rock Falls. Předcházela jej přírodní šlajsna přes skalní práh, kterou jsem s bušícím srdcem a s rukami sevřenými na pádle do vybělení kloubků projel, opět bez jediného škrtnutí. Zkrátil jsem si tak portáž, ale vodopád jsem musel obnášet. Bylo již dost pozdě a já jsem byl již úplně vyčerpaný z pádlování proti větru na Gunflint Laku. Rozhodoval jsem, zda bych se neměl nouzově utábořit někde před portáží, ale byl tady nerovný skalní povrch. Nakonec jsem se rozhodl pro portáž a hledání divokého tábořiště někde za ní. Byla skutečně drsná. Hraničila s lezením po skalách, jak strmě traverzovala stěny kaňonu vodopádů. Výzvou bylo hlavně nesení kánoe, protože její délka nedovolovala ostré kličky mezi skálou a stromy. V několika místech jsem mohl držet kánoi na ramenou jen jednou rukou, zatímco jsem se druhou rukou musel zavěšovat za kmeny stromů. Pokračující řeka Pine se křivolace vinula mezi žulovými skalnatými břehy, měníc svou šířku od nějakých dvaceti do sedmdesáti metrů. Bylo to svým charakterem vlastně jezero, plnící dlouhou prasklinu v žulové kůře, kde nebylo cítit žádný proud. Jeho břehy byly porostlé nízkým mladým porostem, nad nímž čněly holé kostry řídkých vysokých stromů, spálených rozsáhlým lesním požárem v roce 2007. Na řece se objevilo několik ostrovů. Jeden z nich, malebný svým nespáleným porostem vyspělých borovic na jeho žulové platformě a jen asi deset metrů v průměru, jsem konečně schválil pro svůj tábor večera. Byl podle mapy na kanadské straně hranice. Bylo tu hezky. U jedné strany se dalo s kánoí přistát a pod větvemi borovic se nabídlo mělké sedélko, vystlané mechem, pro můj stan. Brzy tu pod kotlíky plápolal oheň z borových šišek a suchých klacků, zatímco já jsem sklouzl z žulové skály do vody a zaplaval jsem si, již za soumraku.

Řeka Pine (borovice) se křivila žulovou zemskou kůrou, občas spadajíc vodopádem, či divoce kaskádujícím skalním schodištěm. Dvakrát jsem tady nastavil krk osudu, když jsem v lodi proplul počáteční vodní práh a tím jsem si zkrátil portáž okolo zbytku překážky. Několikrát se zemská prasklina otevřela širší a voda se do ní rozlila do menších jezer. Jen na nich tu trochu vadil vítr, jinak zaříznutá úzkost řeky poskytovala rozumné závětří. Já jsem toho dne absolvoval čtyři portáže, což v té době představovalo můj maximální výkon pro jeden den. Večer mě zastihl před další portáží. Nezbýval mi na ni ani čas, ani síly. Nacházel jsem se na jednom z menších jezer jménem Granite Bay. Byl jsem nucený hledat divoké tábořiště na kanadské straně. Kopcovitý terén, obklopující jezero spadal strmě k vodě a k velmi nerovnému, močálovou travou a křovím porostlému břehu. Smutná liduprázdná krajina byla posetá ohořelými černými kmeny, ležícími mezi svěží zelení nového porostu a nad ní trčely zčernalé kostry stromů, které ještě stály, jako vztyčené prsty hrozby pomsty za křivdu na lesu spáchanou. Po chvíli krkolomného přelézání a šplhání jsem postavil stan na temeni vrchu mezi řídkými pahýly stromů a rychle jsem uvařil. Veškerý zbytek nákladu jsem nechal u lodě na břehu.

Ráno jsem odpíchl kánoi od houbovitého břehu s neuspořádanou změtí klacků a větví i ve vodě pod modrou oblohou slunného rána. Začátek další portáže se nacházel jen nějakých sto metrů od mého přístavu, ale nejdřív jsem si chtěl prohlédnout výtok z jezera, který byl jen o málo dál. Jak jsem se přiblížil, slyšel jsem divoký hukot vody. Opatrně jsem popojel blíž, abych viděl jeho celou délku. Zdálo se, že první část úzkého kanálu mohu opatrně proplout v lodi, potom zastavit, vylézt z kánoe a zbytkem délky výtoku provést kánoi pěšky vodou. K tomu poslednímu jsem se potřeboval přezout do gumových sandálů. Měl jsem na nohách pohorky s ponožkami. Když jsem ale po zastavení v polovině výtoku začal sandály marně hledat, uvědomil jsem si, že jsem je zapomněl na břehu u mého posledního tábora, kde se od včerejška sušily. Svou chybu jsem zaplatil tím, že jsem musel kánoi odvléci proti peřejím opatrně bos mezi ostrými kameny na dně a potom si pro sandály dopádlovat zpátky. Když jsem se ale opět vrátil k výtoku, přezutý již do sandálů, náhlý nával odvahy mi dovolil, abych proplul celou délku výtokového kanálu bez zastávky a bez vylézání z lodi. A to opět bez jediného škrtnutí dnem lodě o kámen. S nabytým sebevědomím jsem potom během dne sjel ještě několik spádů řeky, která teď již podle mapy nesla jméno Granite River. Jedna portáž mě potom přivedla do jezera Gneis Lake, následovaného Ďáblovým Loktem (Devil’s Elbow Lake). Trasa kolem „loktu“ tady nabízela zkratku divoké dlouhé serpentýny portáží přes úzkou šíji. Pro mě však jakkoliv dlouhá zajížďka v lodi s pádlem po hladké vodě, je časově i námahově kratší, než pětkrát odkráčená portáž. Opět zúžená řeka mě vedla přímo na sever přes své další dva spády. Portážoval jsem tady okolo „Horse Tail Rapids“ (peřeje Koňský Ocas). A potom „Sááááganáááága!!!!“ zazněl můj vítězný skřek s ozvěnou radostného juchnutí od liduprázdných lesnatých obzorů, když jsem přenesl okolo vodopádu Saganaga Falls a zapíchl jsem do vody pádlo, abych konečně veplul do rozsáhlého jezera Saganaga Lake, jehož domorodé jméno znamená „jezero mnoha ostrovů“. Podle mapy jsem věděl o tábořišti na ostrově hned u vyústění z Granite river do jezera, který se nacházel na americké straně hranice, ale, jak jsem se k němu přiblížil, zelená kánoe vytažená na břeh prozradila, že tábořiště je obsazené. Nezbývalo mi, než pokračovat po trase, která se teď vinula jezerem mezi ostrovy a hledat divoké tábořiště na kanadské straně. Bylo již na čase. Prodlužující se stíny signalizovaly příchod večera.

Teprve když jsem upádloval asi dva další kilometry okolo velikého ostrova s nevhodným pobřežím, spatřil jsem místo asi půl kilometru přes vodu na dalším břehu, které neslo slibné známky. Byl to výběžek s plochou skalní plotnou a holou plošinou pod řídkými vysokými borovicemi. Zamířil jsem k němu. Mé podezření se ukázalo pravdivé. Bylo tu tábořiště, patrně často používané, i když zřejmě ne moc pořádnými rybáři. Bylo tady kamenové ohniště s kládami kolem na pohodlné sezení, byl tady dokonce vybudovaný i jakýsi kuchyňský pult. Ale pult byl částečně ohořelý a kolem bylo pohozených několik sazemi očazených roštů od smažení ryb. Za stanem jsem později našel jamku, kde vylívali přepálený olej. Hlavou mi bleskla obava, že o tomhle tábořišti musel vědět medvěd. Ale byl jsem šťastný, že jsem našel konečně místo ke složení hlavy právě před setměním a během své cesty po trase voyageurů jsem stejně nikdy žádný problém s medvědy neměl. Po postavení stanu jsem se rychle připravoval stihnout uvařit večeři. Musel jsem však vyjmout věci z lodního pytle s potravinami pro konečnou inventuru, abych našel jídla, o kterých jsem věděl, že byla v něm uložena, ale která jsem zatím neviděl. Vyložil jsem všechno na plochý žulový balvan, abych měl přehled o celém obsahu pytle. S povděkem jsem našel pytlík se sušeným tropickým ovocem, který jsem hned roztrhl a vylovil jsem si notný žvanec, jako odměnu pro své zanedbané chuťové čípky. Sušené ovoce vonělo skvěle, stejně jako pytel čokoládovitých proteinových tyčinek. Do toho se mísily vůně koření, česneku a sušeného masa jerky. Cítil jsem ty dobroty snad na tři metry. Zvolil jsem balíček s jídlem rýže na houbách a rychle jsem vybalil kuchyň, nasbíral dřevo a začal vařit. Mezi tím jsem běhal od lodě ke stanu, abych uložil věci na správná místa a vyložil zbytek kánoe.

Někdo jiný musel cítit mé dobroty až na pět kilometrů. Po nějaké chvíli jsem občas zaslechl podezřelý zvuk zpoza mladého smrkového houští, které obklopovalo zezadu mé tábořiště. Znělo to někdy jako krok, jindy jako tření o větve. Když jsem ale zvedl hlavu od práce, abych naslouchal, bylo vždycky ticho. „Podobné zvuky jsem slyšel na včerejším tábořišti a nic z toho nebylo“, utěšoval jsem se. S chutí jsem se najedl a polovinu houbového rizota jsem ušetřil na zítřejší studený oběd. Když jsem se vrátil k lodi, abych našel nějaký zipový pytlík, najednou došlo k rozuzlení. Měl jsem pocit, že někdo právě vystoupil ze smrkového houští a snad dokonce něco vyslovil. Vzhlédl jsem směrem ke zvuku a strnul jsem. Již se stmívalo a neměl jsem brýle, ale viděl jsem jasně, že před houštím stojí velký medvěd černý a vyzývavě hledí přímo na mně s hlavou sníženou mezi rameny. Tohle jsem tak právě potřeboval! V hlavě jsem bleskově začal vyvíjet strategie. Neexistuje, abych z místa někam vycouval. Za pár minut bude tma, nikde bych nenašel jiné tábořiště. Medvěd stál se zadkem právě ještě v houští, nějakých deset patnáct metrů ode mně. „Však ho zastraším!“ Doufal jsem. Začal jsem na něj řvát jako na zvědavého psa a mával jsem při tom pažemi, jako bych ho odtlačoval. Medvěd však postoupil o krok ke mně. Chytil jsem pádlo a začal jsem doprovázet svůj křik mlácením s ním do kmene nejbližší borovice. Medvěd se přiblížil o další krok se strnulou šíjí a nosem světle nazrzlé barvy mířícím přímo na mě. Teď svou hrozbu posílil rychlým klapáním zubů. To u nich vyjadřuje agresivní výzvu. Právě včera jsem rozjímal nad svým opaskem s přivěšenými předměty ochrany proti medvědům. „Už ten bear spray, dělobuchy a světlice nosím s sebou po výpravách v divočině nějakých dvacet let a v životě jsem je nepoužil. Příště už to nechám doma!“ Teď jsem k opasku, který byl stále ještě u lodě, rychle skočil, vyprostil jsem z pouzdérka dělobuch a snažil jsem se jej našroubovat na vystřelovač tvaru plnicího pera. Dělobuch měl jemný hustý závit z plastiku a ten se vytrvale křížil, jak jsem se ho marně snažil našroubovat. „Konečně!“ dělobuch seděl na vystřelovači. Teď však zase nepracuje spoušť! Opakovaně jsem stahoval a pouštěl pero spouště a nic. „Dělobuch bude asi moc starý?“ Asi po čtvrtém pokusu najednou úder spouště zabral a dělobuch odpálil. Udělal velkou ránu, ale nevěděl jsem, jak vlastně pracuje. S ránou vystřelila také oslnivá světlice jasně karmínové barvy, která opsala strmý balistický oblouk, a jak jsem držel vystřelovač v nahodilém směru, spadla do smrkového houští asi pětadvacet metrů ode mě a asi třicet stupňů vpravo od směru k medvědovi. Dopadlá světlice okamžitě zapálila suchý podrost. Hrozba způsobení lesního požáru ve mně vyvolala větší strach, než medvěd. Bez jediné vteřiny rozmýšlení jsem se k ohni rozběhl a jen tak tak se mi jej podařilo včas zadupat. Když jsem se však vrátil k mé výloze jídla na kameni, medvěd byl ještě o dva kroky blíž, vytrvale klapajíc zuby. Nepotřeboval jsem žádné vysvětlení. Věděl jsem přesně, o co medvědovi jde. Měl zájem o mé rozložené potraviny a vyzýval mě o ně na souboj. Doufal, že se vzdám bez boje a uteču. Však si opatrně ověřoval dostatečně dlouho, že jsem jenom sám. Já jsem však neměl na vybranou. Musím ubránit svou půdu. Vyjmul jsem druhý dělobuch a našrouboval jsem jej na vystřelovač. Ten jsem již pečlivě zaměřoval. Ne přímo na medvěda, nechtěl jsem ho zranit. Cítil jsem sebevědomí, že to půjde bez hrubého násilí. Dělobuch explodoval a hořící světlice dopadla pět metrů vpravo od medvěda a trochu před něj. Opět okamžitě zapálila okolní přeschlý porost. Vyděšený jsem se znovu hned rozběhl k ohni a horečně jsem jej zadupal. Byl jsem rád, že se mi to povedlo. Teprve potom se má pozornost znovu vrátila k medvědovi. Ale ten byl teď najednou pryč. Buď ho zastrašil oheň, nebo mé neohrožené rozběhnutí prakticky přímo proti němu, když jsem spěchal udusit plameny. Musel shledat, že se jen tak zastrašit nedám.

„První bitva byla vítězná,“ konejšil jsem se sebechválou. „Ale jak se setmí a bude klid, medvěd bude zcela určitě zpátky!“ strachoval jsem se. “Ale nemám kam jít! Nezbývá mi, než přečkat noc v táboře!“ Okamžitě jsem posbíral a uložil všechny potraviny zpátky do vinylového lodního pytle a vzduchotěsně jsem jej zaroloval a sepnul. Potom jsem přivázal kámen na lano od přídě lodě a snažil jsem se jej přehodit přes vysokou větev nakloněné borovice. To se mi podařilo až na desátý pokus. Na jeho koncovou karabinu jsem připnul pytel. Snažil jsem se ho lanem vytáhnout přes větev, ale nešlo to. Tření lana na větvi bylo přílišné. Až když jsem jednou rukou pytel vytlačil, jak vysoko má vztyčená paže dosáhla stojíc na špičkách, zatímco jsem druhou rukou tahal dolů druhý konec lana, pytel skončil asi dva a půl metru nad zemí. Díky nakloněnému kmeni stromu, na kterém visel, pytel se také nacházel téměř dva metry od něj. „Ať se věci mají, jak chtějí, nemohu docílit nic lepšího. Musí to stačit, i když medvědi občas dokážou neočekávané akrobatické kousky.“ Potom jsem za tmy radši dojedl zbytek večeře, kterou jsem šetřil, a uložil jsem kuchyň do pytle s železářstvím. Po vyčistění zubů a uložení do něj předmětů osobní hygieny, jsem pytel odnesl až na samou špičku břehového výběžku u tábořiště – nějakých dvacet metrů od něj a uložil jsem jej na skálu. Potom jsem se vrátil ke stanu. Označkoval jsem si okolo něj teritorii několikerým čůráním – jazyk, kterému rozuměla divočina. Potom jsem se uložil ke spaní, obložený pepřovým sprejem proti medvědům na jedné straně hlavy a mačetou s loveckou dýkou na straně druhé. Dlouho jsem nespal a naslouchal jsem. Čekal jsem, kdy zapraskají kroky medvěda. Jestli jsem několikrát v noci usnul, nepředstavovalo to celkově ani třetinu její délky.

Medvěd se však již nevrátil, nebo alespoň pokud ano, tak o tom nevím. V každém případě nepořídil v získání mých zásob pro snadné vytvoření tukových rezerv k přežití další zimy. Všechno v mém kempu zůstalo neporušené. Byl to dosud jediný tábor, kde jsem za celou dobu svého vodního putování z Montrealu pověsil potraviny na strom. Jinak byl jejich pytel každý večer uložený na břehu pod převrácenou lodí. Nikdy jindy jsem problém s medvědem na této cestě neměl.

Tábořiště mého střetnutí s medvědem na jezeře Saganaga Lake. Pytel s potravinami jsem zavěsil na borovici.