Předběžné pokračování popisu mé cesty po historické vodní trase kanadských Voyageurů

V září 2015 jsem přidal další úsek na mé cestě solo na kanoi po historické vodní trase kanadského obchodu s kožešinami a to od jezera Waterfowl Lake (nebo také Fowl Lake), kde jsem musel obrátit v červnu 2013, do Fortu Frances. Řetěz jezer a řek, který jsem sledoval a spojil více než čtyřiceti portážemi definoval dnešní hranici mezi Kanadou a Spojenými Státy. Důvodem bylo umožnění volného přístupu k cestování po trase z obou zemí. V současné době jsem začal popisovat průběh tohoto dobrodružství a nabízím zde to, co jsem dosud napsal. Budu přidávat další části, jak mé psaní pokračuje:

PO STOPÁCH KANADSKÉ HISTORIE

Pokračování cesty na kánoi sólo sledující historickou vodní trasu kanadských Voyageurů a to z jezera Waterfowl Lake (také North Fowl Lake) podél vodní trasou-

definované kanadsko-americké hranice do Fortu Frances (31. Srpna – 19. září, 2015).

Jan Soukup

Můj "divoký" kemp na kanadské straně jezera Mountain Lake na kánoistické trase Boundary Waters v září 2015.

„Auůůůůů!!!!“ – výkřik proťal tichou temnotu pozdního večera zároveň se svalovou tkání tlumenými údery zřítivšího se lidského těla do dlaždicové podlahy naší kuchyně pod schody vedoucími z ložnic v prvním patře. Sedíc u komputeru v přízemní kanceláři, vůbec jsem netušil, že se Milena vrací dolů ke mně. Údajně mi chtěla pomoci zkontrolovat, co z předem sestaveného seznamu ještě zbývá přibalit k připravenému vybavení pro naši velmi náročnou expedici na kánoi. Plánovali jsme ji přes rok a měli jsme na ni vyrazit pozítří. Po večerní koupeli a namazání těla a nohou voňavými krémy, Milena sestupovala v noční košili po kobercem potažených schodech v pantoflích se zvýšeným podpatkem potmě! Osud udeřil na předposledním schodu, když nárt v pantofli sklouzl do strany a byl surově zkroucen do posice, ve které nebyl míněn sloužit jinak, než složit zbytek těla jako podťatý strom. První reakce byla instinktivní jako okamžitá odezva na ostrou bolest a pokusy o ohledání škody. Ale brzy přišla ta rozumová reakce na to, jaké následky může mít tahle nešťastná nehoda pro naše plány. Neochotná přijmout myšlenku na zrušení našeho ambiciózního projektu, Milena hrdinně vstala a zkoušela, zda se může na nohu postavit. Doufala, že jde jen o krutý výron, který by snad mohl naši expedici o něco oddálit, ale ne zrušit. Rentgen na pohotovosti druhý den ráno však ukázal, že Milena utrpěla zlomeninu navikulární kosti v nártu – diagnóza, která vyloučila jakoukoliv možnost absolvování kterékoliv ze čtyřiceti náročných portáží trasy našeho postupu jezerní divočinou. Nestřílejí se závodní koně, když utrpí tuhle zlomeninu? Její noha šla do sádry a její nálada sestoupila do hluboké deprese. Měla obavy, že musím být zklamaný, a i když jsem ji ujišťoval, že je všechno O. K., že to je prostě osud, že věci se stanou pro určitý důvod a nedá se nic dělat, má mysl byla skleslá z neschopnosti něco řešit.

Když jsem přerušil svou vodní cestu přes Kanadu po trase voyageurů na jezeře Waterfowl Lake v červnu 2013, rozhodl jsem tehdy, že pokračovat dál mimo jiné bez partnera je příliš nebezpečné. Ale když jsem za celý další rok žádného nenašel, byla to právě Milena, která se sama dobrovolně opět postavila po mém boku jako partnerka. Vážil jsem si toho, ale měl jsem obavy, že tohle by mohlo být poněkud nad její hlavu. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že bych nemohl najít lepší partnerství. Již jsem ji znal a věděl jsem, že Milena v kritických situacích dovede zmobilizovat všechny schopnosti, které má k dispozici a zaměřit je k pozitivnímu rozuzlení. Věděl jsem, že nikdy nezpanikaří. Nedokončili jsme spolu úspěšně cestu přes hory k řece Nahanni v Northwest Territories v sedmadevadesátém? Nesjeli jsme úplně sami spolu řeky Tsichu, Keele a Mackenzie v Northwest Territories a netrekovali jsme zpátky k vozidlu v Yukonu po stezce Canol Heritage Trail? Po prvních pochybách mi bylo zcela zřejmé, že Milena se na svou nabídku nedívá jako na hrdinskou oběť, nebo snahu o nějaký důkaz věrnosti a lásky, ale že se na tohle dobrodružství opravdu těší. Přípravy tak začaly již rok dopředu. Novou tandemovou kánoi jsem objevil někdy v listopadu v Edmontonském outdoorovém obchodu Mountain Equipment Coop. Visela na stěně a smála se na mě s lesklými žlutými štíhlými boky hned od okamžiku, kdy na ní spočinulo moje oko. Byla to láska na první pohled. Měla klasický kanadský tvar typu „prospector“ a byla vyrobená stejnou firmou, jako ta, která vyrobila mou dokonale osvědčenou singlovku. Byla z ještě lehčího kevlaru, a, i když celých sedmnáct stop dlouhá (518 cm), byla dokonce ještě lehčí – 20.5 kg. Opět ji zdobila skvělá jasanová výdřeva, s umělecky vyřezaným jhem jako prostřední příčkou, pro co nejpohodlnější nošení za krkem a na ramenou. Původně měla stát celých 3300 dolarů, což byla pro mě dostatečně vysoká bariera, abych na ni zapomněl, ale jak jsem se na ni chodil během zimy dívat, s překvapením jsem zaznamenal, že cena po Vánocích začala klesat. Na jaře měl obchod dostat novou zásilku lodí a musel pro ně udělat místo. Zahrál jsem si jakousi hru pokeru s obchodem opatrným odkládáním koupě, a když konečně cena spadla na 2200, byl jsem připravený si s nimi plácnout. Jen z šibalské drzosti jsem zkusil ještě za ni nabídnout absolutně nepravděpodobných 1800 dolarů a k mému šokovanému překvapení to prodavač přijal. Po jejím přivezení domů nás čekalo okolo nové kánoe ještě hodně práce. Musel se na ni navrhnout a ušít nový sprejový potah – již náš pátý. Znamenalo to sehnat správný nepromokavý nylon, jaký se používá na záchranné vesty, provrtat řadu malých děr na každé straně kánoe a protáhnout skrz ně zevnitř přilepená poutka na jeho šněrování. Všechna s tím spojená úskalí jsme konečně šťastně dokončili necelý týden před plánovaným odjezdem a teď tohle!

Milena dostala nemocenskou dovolenou ze zaměstnání a já jsem si lámal hlavu, jak bychom mohli její volno společně využít. Bylo by bývalo hezké, strávit v něm Indiánské léto na srubu u jezera Kootenay v Britské Kolumbii. Bohužel, ale podmínky nemocenské diktovaly, že Milena nesměla opustit Edmonton. I kdybych chtěl, nemohl bych ji opustit na pár dní ani já, protože pokud měla nohu v sádře, nemohla řídit a já jsem musel být stále po ruce, abych ji vozil na kontroly a zákroky v případě zhoršení situace jejího zranění.

Teprve když byla sádra z Mileniny nohy sejmutá a doktorka rozhodla, že by Milena měla začít na noze opatrně chodit i řídit vozidlo, udělal jsem přes noc bleskové rozhodnutí. Vyrazím na trasu Voyageurů opět sám. Všechno bylo připraveno, zbývalo jen změnit stan a loď za singlovku. Drobné opravy, které moje sólo kánoe vyžadovala, jsem zvládl za den. Byl již konec srpna a čas rychle odplýval.

Ze svého rozhodnutí jsem měl opravdový strach. Vždyť se chci vrátit tam, kde jsem považoval svou situaci předloni za letální! Navíc jsem ani nevěděl, jestli se mi podaří dostat se s kánoí a vybavením na jezero Waterfowl Lake, odkud jsem se tehdy obrátil zpátky. Při pečlivém studiu terénu okolo jezera na Googlu Earth, jsem konečně objevil místo na jeho kanadském pobřeží, kde se při maximálním přiblížení objevily mezi stromy u břehu zaparkovaná terénní vozidla a přívěsy na tahání motorových člunů. Ta mi napověděla, že k jezeru musí vést z kanadské strany nějaká cesta, která takovýmto vozidlům poskytuje přístup. Skutečně jsem potom na obrazovce vystopoval mizící v lesním porostu a opět se vynořující blátivou, či štěrkovou cestu, která se odlupovala od malé asfaltové silnice. V té tkví má jediná naděje! Konstatoval jsem. Po ní bych se k jezeru musel se svým Jeepem a s kánoí na jeho střeše spolehlivě dostat. Ale nechat Jeep bez dozoru uprostřed ničeho možná i na měsíc? A jak se pro něj mám po skončení cesty na kánoi z Fortu Frances dostat? Byl jsem připravený štědře zaplatit mému samaritánovi, Aaronovi, který mi poskytl dopravu k jezeru Superior a úschovu vozidla v Thunder Bay před loni. Ale ten teď dokončoval své univerzitní studium a nemohl se pro mě uvolnit. Přestože jsem choval přes rok naději pro různá želízka v ohni reprezentující sliby přátel, že by mohli něco pro mne sehnat přes své známosti ve Fort Frances, nic se nakonec nematerializovalo. Konečně jsem se opět obrátil na přítele elektronického – world wide web. Podařilo se mi najít ve Fort Frances dvě taxíkové služby, které byly ochotné mě k jezeru vzít, i když ve skutečnosti o něm nikdy neslyšeli a nevěděli, do čeho vlastně jdou. Problém byl v tom, že cena za službu byla na úrovni cen za taxík a ta byla za několik stovek kilometrů skutečně vysoká. První společnost měla standartní cenu $500 za cestu z Fort Frances do Thunder Bay. Moje jezero se nacházelo o dalších 150 km dál na jih na hranici, a tudíž bych měl očekávat celkovou sumu za dopravu kolem $700. Kromě toho, jsem měl ještě platit nějakých 100 dolarů za úschovu mého Jeepu ve Fort Frances. Když jsem se zmínil druhé taxíkové společnosti, která byla s první ve stálé kompetici, že mám ještě jinou možnost, její majitel okamžitě nabídl, že by mě vzali k jezeru za pevnou cenu $500. Bez dlouhého váhání jsem nabídku po telefonu přijal. Měli jsme se sejít brzy ráno na parkovišti Gold Star Taxi. V noci jsem ale v motelu prakticky nespal. Stres z nejistoty úspěchu operací mi nedal jíst ani spát. Celou noc jsem přemýšlel. Gold Star Taxi plánovali použít normální Dodge mikrobus s náhonem na přední kola. Ten neměl ani žádný nosič na střeše a tudíž bychom strávili hodně času odvazováním kánoe z mého Jeepu a jejím improvizovaným přivazováním na střeše mikrobusu. Kromě toho jsem nevěděl, jestli vůbec cestu k jezeru najdeme.

Ráno jsem se objevil na parkovišti taxi služby ještě za tmy v šest ráno. Její majitel, Doug, tam již čekal připravený s Dodgem Caravan. Pozdravili jsme se a já jsem navrhl smělý plán, který vyplynul z mého bezesného přemýšlení: „Doug, podívej se, tenhle Jeep by k jezeru dojel bez problému. Kánoe je na něm už spolehlivě přivázaná. Nádrž je teď plná benzínu. Když v něm pojedeme spolu k jezeru a ty se s ním potom vrátíš do Fort Frances, zaplatím ti $200. Když jej zaparkuješ u svého domku a pohlídáš ho, než se objevím s kánoí, zaplatím ti ještě dalších $60. Co ty na to?“ Nebyl žádný problém. Doug okamžitě souhlasil, asi měl také starost o své vozidlo. Bez prodlení jsme zasedli do Jeepu a vyrazili jsme. Já jsem řídil a udržoval jsem konverzaci po dlouhé hodiny na hlavní silnici směrem na Thunder Bay. Doug toho moc nenamluvil. Byl asi mého věku, hubený kovbojský typ, patrně silný kuřák. V Kakabeka Falls jsme odbočili na jih a sledovali jsme již podružné asfaltové silnice směrem ke hranici. Usedlosti podél cesty se postupně vytrácely, až jsme konečně projížděli rozsáhlé lesy po šířce asfaltu, stačící jen pro jedno vozidlo. Úspěšně jsem v pravý okamžik z asfaltu odbočil na štěrkovou cestu a po překročení malé řeky jsem sledoval oblouk silnice, který se zakřivoval ve správném směru. Tyhle silnice již na mapě nebyly a elektronický navigátor v mém Jeepu ukazoval jen šipku mé pozice, která se vznášela v prázdném prostoru. Věděl jsem, že musíme přijet k rozdvojce silnice a zvolit její levou větev. Z ní se má po čase objevit odbočka vpravo a ta by měla již mířit k jezeru. Rozdvojka silnice se skutečně brzy objevila. Její levá větev se zdála být dobře vyjetá a tu jsme teď sledovali. Po nějaké chvíli se opravdu objevila odbočka vpravo, a i když poněkud slabá, odbočili jsme na ni. Ta již byla velmi drsná s členitým terénem, kde by Dodge Caravan již těžko obstál. Odbočka se však po čase zakřivila do špatného směru, začala strmě šplhat a nakonec se vytratila. Museli jsme se vrátit. Zkoušel jsem určit svou pozici pomocí programu ve svém IPhonu, ale ten ze záhadného důvodu selhal. Pokaždé, když jsem jej otevřel, můj IPhone zkolaboval. Co teď? Zoufal jsem. Ztratili jsme již přes hodinu v planém bloudění, v nádrži zbývalo benzínu jen na sto kilometrů. Nejbližší benzinová pumpa byla 80 km odsud. Již jsem viděl, že se budeme bezvýsledně vracet, já ztratím peníze za cestu pro nic za nic a pokořen se za pár dní objevím zpátky v Edmontonu. Měl jsem pocit, že jsem odbočil příliš brzy na špatné rozdvojce. Šipka na navigátoru se zdála vznášet příliš blízko k asfaltové silnici a kromě toho jsem si pamatoval, že ta správná odbočka na Googlu Earth se nacházela až na druhé straně skalnatého hřebenu, který jsme viděli před sebou. Já jsem panikařil, ale Doug na štěstí zachovával obdivuhodný klid a nechal mě rozhodovat bez jakýchkoliv poznámek. Když jsme se vrátili k rozdvojce, rozhodl jsem se odvážně pro poslední pokus. Místo k asfaltové silnici, jsem odbočil vlevo a pokračoval jsem po pravé větvi rozdvojky. Pán bůh mě vyslyšel. Po několika stovkách metrů proti nám poslal pickup s místním zálesákem. Okamžitě jsem vyskočil z Jeepu a divoce mávajíc pažemi nad hlavou jsem ho zastavil. „Sir, I hope that you can help me. Znáte to tady? My hledáme cestu k North Fowl Lake?“ „Well, to jste na správné cestě. Asi po tři sta metrech přijedete k rozdvojce. Dejte se vlevo, objedete zatáčku doleva a po pravé straně se objeví odbočka. Ta vás přivede k jezeru“. Pějme chválu bohu! Okamžitě jsem skočil zpátky do Jeepu a po nějaké chvíli jsme již projížděli tekutým blátem po nápravy k otevírajícímu se pohledu na rozsáhlé jezero. Přes svůj stoický klid ani Doug nezapřel šťastnou radost, že naše snaha nebyla nakonec marná. Po odvázání kánoe a vyložení výbavy z Jeepu mi chtěl pomáhat s vyplutím, ale poděkoval jsem mu a poslal jsem ho zpátky. Věděl jsem, že logistika mých příprav si vyžádá nejméně nějaké dvě hodiny a radši při tom přemýšlím sám. Doug měl teď již jen asi 80 km benzínu na 80 km k nejbližší pumpě, ale zdálo se, že ho to vůbec nerozházelo, jak v Jeepu mizel bahnem naplněným úvozem v hlubokém stínu lesa.

Najednou jsem byl opět sám uprostřed divočiny. Mezi stromy po obou stranách ústí cesty k jezeru tu dřímaly náklaďáčky s náhonem na čtyři kola, džípy a přívěsy na motorové čluny jako Blaničtí Rytíři – přesně, jak jsem to viděl při maximálním zazůmování v Googlu Earth. Ale jinak, nikde ani živáčka. Roztřídil jsem svou výbavu a zjistil jsem, že obsahovala i několik kusů oblečení a jiných drobností, které měly zůstat v džípu. Teď je budu muset přepravovat v kánoi a po portážích až do Fort Frances. Měl jsem opravdový strach. Moje sebevědomí bylo potlačené na minimum. Cítil jsem sotva padesátiprocentní přesvědčení, že do Fort Frances opravdu úspěšně dorazím. Nastupovalo snad moje dobrodružné riskování konečně onen tragický scénář? Bude mé stárnoucí tělo stačit na dřinu portáží a denních marathónů v pádlování? Ani drsní dobrodruzi v plném rozkvětu sil, kteří tvořili pádlující posádku prvního Evropana, jenž měl v roce 1731 odvahu proniknout až do těchto končin a prozkoumat teritoria za jezerem Superior, nebyli ochotní riskovat své životy a vzbouřili se proti pokračování cesty. Šlo o výpravu Francouze Pierra Gaultier de Varennes, sieura de La Vérendrye (1685 – 1749), který si předsevzal najít cestu přes kontinent k západnímu moři. Odrazení dřinou Velké Portáže a odstrašení pověstmi o hrůzách, které o této cestě šířili závistiví nepřátelé La Verendrye ještě před jeho opuštěním Montrealu, skupina se tehdy roztrhla. Pouhá polovina nejodvážnějších pokračovala až k výtoku řeky Rainy River (Rivier La Pluie) z jezera stejného jména, kde na zemním výběžku postavili nejzápadnější tvrz rodící se mladé kanadské civilizace, Fort St. Pierre. Zmíněné místo – dnešní Fort Frances - bylo i cílem mé vlastní současné výpravy. Cestovali tudy zhruba ve stejném měsíci jako teď já. Druhá polovina výpravy s Verendryem samotným se tehdy vrátila přečkat zimu u ústí řeky Kaministiquia (v místech pozdějšího Fortu William a dnešní Thunder Bay).

Bylo tu malé dřevěné molo, u kterého jsem kánoi konečně naložil a napnul jsem na ni sprejový potah. Potom jsem již vyrazil do úzkého kanálu rákosím, které břehy jezera lemovalo. Při našem příjezdu byla hladina jezera hladká jako zrcadlo. Teď se již však zvedl silný jižní vítr, jehož boční vlny ztěžovaly můj postup k portáži na západním konci jezera. Vlevo vzadu jsem úžinou viděl ostrov, na kterém jsem před dvěma roky tábořil a od kterého jsem se vrátil zpátky do Thunder Bay. Poznal jsem tak tehdy trasu k němu ze Thunder Bay po jezeře Superor, přes Grand Portage a řeku Pigeon v obou směrech, nahoru i dolů. Teď jsem konečně směřoval ke vzdálené špičce jezera, hustě zarostlé porostem divoké rýže. Po chvíli hledání se konečně objevil přístup k začátku portáže k dalšímu jezeru podél pohraniční vodní trasy, kterým bylo jezero Moose Lake – Losí jezero. Přístup byl vrcholně bahnitý. Vybidloval jsem pádlem loď jako saně co nejdál po hlubokém blátě, než jsem z ní opatrně vystoupil, našlapujíc na ohnuté trsy močálové trávy. Potom jsem kánoi vytáhl po bahně ještě výš, než jsem konečně mohl odšněrovat a sejmout sprejový potah a začít ji vykládat. Portáž byla drsná v porovnání s těmi, které jsem dosud poznal. Se třemi opakovanými náklady a návraty mezi nimi, jsem její délku musel ujít pětkrát. Vyčerpaný z nedostatku spánku, dlouhých hodin posledních tří dnů za volantem Jeepu a nechuti k jídlu, jsem se štěstím s povděkem našel poměrně pěkné tábořiště na kanadské straně pobřeží Moose Laku, hned poblíž konce portáže. Rychle jsem postavil stan, rozvinul jsem v něm lůžko, a hned v pět hodin večer jsem se v něm skulil ke spánku. Můj spánek byl neklidný, ale díky dlouhému odpočinku, prodlouženému dále ranním deštěm, jsem se po opuštění stanu cítil poměrně svěží. Nejedl jsem ani večeři, ani snídani – neměl jsem žádnou chuť k jídlu. Tato kondice trvala téměř další tři dny, než jsem postupně našel svůj ztracený apetit. Vše jsem sbalil a naložil do kánoe. Stále ještě mokré tropiko stanu jsem v ní uložil na vrchu samostatně, aby nic nenamokřilo a mohlo samo schnout. Tentokrát jsem ještě na kánoi napnul sprejový potah, protože jsem nebyl jistý, zda během dne nebude ještě pršet.

Jezero Moose Lake bylo výš než Fowl Lake a mělo již trochu jiný charakter. Bylo tu méně rákosí a známek bahnitých močálů, které se vyskytovaly na tom předešlém. Ty k němu patrně lákaly vodní ptactvo, jež mu dalo jméno (Waterfowl, či fowl = vodní slípky, husy, kachny, a podobná vodní drůbež. Voyageuři pro něj měli ve Francouzštině jméno Lac Des Oies a proto se také nazývalo Goose Lake – jezero Husí. Jak jsem později zjistil, jmenovávala se tak i dlouhá portáž, kterou jsem k němu absolvoval v létě 2013 – Goose Portage od řeky Pigeon). Losí jezero bylo již obklopené většinou jehličnatými stromy porostlými břehy a vrchy. Jeho délku jsem přeťal poměrně lehkým pádlováním hodně před polednem a dosáhl jsem ostře kamenité portáže na jeho konci. Ta vedla do dalšího, o stupeň vyššího jezera Mountain Lake (Horské jezero). Poměrně dlouhá portáž k němu byla ale rozdělená na tři dvěma malými jezírky, která se přepádlovala v lodi. Odnesl jsem tak na třikrát všechen náklad k prvnímu jezírku, naložil jsem znovu kánoi bez toho, abych rozebíral břemena na záda, zasedl jsem do ní a přepádloval jsem asi tři sta metrů dlouhé jezírko mezi lekníny a rákosím k začátku dalšího úseku portáže. Vše se opakovalo ke druhému jezírku a po úspěšném překonání hluboce bažinatého začátku třetího úseku portáže za ním, jsem konečně dosáhl břehu dlouhého jezera Mountain Lake. Délku všech portáží jsem samozřejmě opět absolvoval pětkrát a tak jsem začal pádlovat po jezeře až kolem třetí odpoledne. Byl jsem rozhodnutý dopádlovat co možná nejdál ke konci jezera a zastavit se až uvidím možné tábořiště na kanadské straně.

Na té je povoleno tábořit „divoce“ kdekoliv je to vhodné, zatímco na americké straně se smí tábořit jen na určených a označených místech. Jsou však vybavena litinovým ohništěm, upravenými místy pro dva až tři stany a dokonce i plastikovým záchodem bez přístřešku někde po stezce v pozadí v lese. Vodní trasa kánoí kožešinového obchodu, kterou sledovala moje expedice, se totiž vinula stále podél hranice mezi Kanadou a Spojenými Státy. Bylo to vlastně obráceně. Hranice mezi těmito dvěma zeměmi byla totiž na začátku devatenáctého století onou trasou v tomto úseku definována a oficiálně ustanovena. Když jsem se na tuhle trasu připravoval v roce 2013 a zjišťoval jsem, jaké povolení budu potřebovat pro překročení hranice po jezeře Superior z Kanady do USA na cestě do Grand Portage, musel jsem si opatřit tzv. Back Country Border Crossing Permit od Američanů, ale k mému nevyjasněnému překvapení i od Kanaďanů. Za obě jsem musel zaplatit tučné poplatky. Tentokrát jsem se rozhodl tyto požadavky ignorovat a žádná povolení jsem neměl. Moje logika byla následující: V první řadě jsem tentokrát nezajížděl hluboko do území Spojených Států, ale startoval jsem z kanadské strany a snažil jsem se jí držet při svém cestování. Proto jsem zpočátku vyhledával svá tábořiště jen na kanadské straně. Stejně dávám přednost volnému „divokému“ táboření. Očekával jsem, že hranice může být střežena a připravoval jsem si logické vysvětlení pro případnou kontrolu. Podle dekretu … z roku … bylo duchem určení hranice umožnit k trase volný přístup z obou stran a to nejen přesně po hraniční čáře, ale ke všem prvkům umožňujícím cestování po ní, tj. i k portážím pro Kanaďana, pokud se nacházejí na americké straně a naopak, jakož i ke vzdálenému americkému břehu jezera a naopak, pokud je nutné podél něj bezpečně cestovat kvůli závětří a vlnám. Cítil jsem sebevědomí, že bych se mohl na výše uvedenou dohodu úspěšně právně odvolat. Zajímavým faktem zůstává to, že jsem se za celou cestu od Fowl Laku až do Fortu Frances s žádnou pohraniční hlídkou nesetkal a volně jsem se pohyboval někdy i pět kilometrů hluboko v území Spojených Států. A to jsem stále vystavoval nálepku kanadské a české vlajky na zádi své lodě. Musím přiznat, že tato situace pro mě přinášela další úroveň dobrodružství. Stále jsem se cítil jako hledaný zběh a každý motorový člun, který se z dálky řítil přímo ke mně, jsem analyzoval z hlediska pohraniční kontroly. Do jisté míry to posilovalo mé i tak udržované krédo nezanechávat po svém průchodu divočinou žádnou stopu a udržovat nenápadný, minimalistický profil.

Než jsem v lodi dospěl ke konci Horského jezera, bylo již po páté hodině a slunce se již značně snížilo. Pádloval jsem přímo proti němu a navíc mě oslňoval jeho odraz na vlnách jezera. Proto jsem i se stíněním mých očí krempou klobouku neviděl na míjených březích nic, než hluboký stín. To silně ztěžovalo moji schopnost najít tábořiště. Místa pro divoké táboření jsou vzácná i tak, protože břehy jezer jsou většinou lemované ostrými roztříštěnými žulovými kameny a hustým lesním porostem až k vodě. Člověk musí zpravidla hledat plochou skalní platformu, která vybíhá ze břehu do vody. Zdálo se mi, že míjím malou černou pláž, ale zamítl jsem ji, jako nejspíš blátivou. Až když se má naděje pro možné tábořiště na výběžku s vysokou borovicí dále vepředu prokázala falešnou, obrátil jsem zpátky pro druhý pohled na černou pláž. Teď jsem jel po slunci a hned jsem viděl, že co jsem považoval za pláž, je vlastně mírně se do vody svažující žulová plotna. Nebyla příliš široká – sotva se na ni dal umístit stan, ale bylo jasné klidné počasí a po krátkém procházení z jednoho jejího konce na druhý jsem na ni vyložil loď. První jsem postavil stan, jako vždycky a připravil jsem v něm lože. Ve druhé fázi jsem se věnoval kuchyni. Zjistil jsem, že místo již objevil někdo přede mnou, protože tu bylo z kamenů vybudované dobré ohniště. Když se v kotlících ohřívala voda na vaření čtyř litrů čaje na zítřek a na večeři ze sáčku, skočil jsem si nahý do jezera, abych si zaplaval a uvolnil svaly paží od pádlování, nohou od kamenitých portážních stezek a zad od nošení těžkých nákladů. Voda v těchto menších jezerech byla po obzvlášť teplém létě v porovnání s jezerem Superior příjemně teplá. Žádná hrozba hypotermie letos při převrácení kánoe neexistovala. Byl již soumrak a místo se rychle proměnilo v útulný domov. Můj stres z nejistoty se začal ztrácet.

Ráno jsem vyrazil poměrně brzo. Žádnou snídani jsem nevařil, kuchyňská výbava byla sbalená do svého nylonového pytle a ten samotný do lodního pytle s „železářstvím“ již od včerejšího večera. Moje snídaně sestávala z proteinové tyčinky, zapité studeným čajem a byla odložená až do doby, kdy jsem po krátkém pádlování dosáhl portáže na konci jezera. Všechno kolem tu páchlo rybinou. Bylo zřejmé, že si tady orel bělohlavý zvolil plochý žulový balvan pro kuchání a klování svých úlovků. Svědčily o tom zbytky rybích hlav, ocasů a ploutví v různých stádiích hnilobného rozpadu. Byl tu také hraniční mezník, sestávající z betonového podstavce a na něm k obloze čnějícího kovového jehlanu. Hranice tu byla vyznačená v posledních letech obnoveným širokým průsekem, který ležel přes mírný hřeben, oddělující jezero Mountain Lake od úzkého a dlouhého jezera Watap Lake. To následovalo jako další článek v řetězu hraniční trasy. Zhruba kilometrová portáž se vinula zpočátku průsekem, poté sklouzla do lesa na americké straně a před svým koncem na břehu dalšího jezera se opět vrátila do hraničního průseku. Při břehu tam byl další hraniční mezník. Watap Lake se vinulo mezi hustě zalesněnými břehy jako bezproudá širší řeka. Když jsme doma s Milenou vytiskli sérii satelitových map pokrývajících pohraniční trasu, nepovažoval jsem za nutné vytisknout tady i detailní přiblížení. Topografie pro tento úsek se mi jevila jednoduchá. Má nedbalost mě stála téměř hodinové zpoždění, když jsem po čase dorazil k falešnému konci jezera a nemohl jsem na něm najít portáž. Až když jsem neplodně prozkoumal každý bobří splaz do vody, jsem se obrátil zkoumat pobřeží poněkud zpátky a s překvapením jsem shledal, že jsem minul pokračování jezera, které se odlupovalo v nenápadné a proti polednímu slunci stínem zastřené malé zátoce, takže jsem ji neviděl. Nyní jsem do něj vpádloval mělkou úžinou, kde dno mojí kánoe škrtlo o kameny na dně. Voyageuři tu patrně byli nuceni odlehčit náklad jejich březové kánoe („décharge“). Nová část jezera teď nesla nové jméno – Rove Lake. V měřítku, v jakém jsem měl vytištěný satelitový pohled na jezera Watap a Rove, jejich úzký tvar byl na mnoha místech překrytý poměrně širokým pruhem, který na něm vyznačoval hranici. Jen s předcházejícím varováním jsem si všiml druhého zastřeného prodloužení jezera úžinou, které mě konečně přivedlo na jeho opravdový konec a začátek přes tři kilometry dlouhé portáže k jezeru Rose Lake. Byly teprve dvě hodiny odpoledne, ale věděl jsem, že na portáži budu nucen odkráčet nějakých šestnáct kilometrů, z toho devět a půl s těžkou náloží a na to budu potřebovat větší část dne. Nezbýval již čas a nemohl jsem tábořit někde na nedokončené portáži. Musel jsem ji odložit na příští ráno. Hledal jsem proto nějaké přírodní tábořiště kolem kanadské strany konce jezera Rove. Několik kilometrů zpátky jsem viděl hezké tábořiště na výběžku s vysokými borovicemi, ale nechtěl jsem ztrácet ráno čas dlouhým ztraceným pádlováním. Proto jsem nakonec zvolil opravdu nouzové táboření na úzkém pruhu houbovitého, mechem a křovím pokrytého pobřeží mezi vodou jezera a hustým smrkovým houštím. Musel jsem použít mačety, abych vysekal dostatečný prostor v smrkových větvích pro postavení stanu. Nebylo tady útulno, ale stále ještě odpolední teplo slunného dne jsem využil k dobrému zaplavání ve vlažné vodě jezera. Brzy jsem potom zalehl k odpočinku ve stanu na podloží hlubokého mechu a vstal jsem ráno s rozbřeskem. Jezero a můj kemp byly za časného rána zahalené v nízké husté mlze. Ale jak ji začaly pronikat ostré paprsky vycházející slunce, mou osamělost zlomilo představení vydry. S hlasitým šploucháním se vlnila na jezerní hladině a protkávala ji svým ohebným lesklým trupem doleva a doprava, každou chvíli vyrážejíc hlavu a krk z vody, vysílajíc na mou osobu zlobné pohledy s hlasitým frkáním. Patrně jsem se usadil příliš blízko k jejímu hnízdu, či jsem prostě snad jen narušoval její svrchované teritorium. Muselo ji uspokojit to, že jsem svoje živobytí jen hrubě poházel do lodě a vyrazil jsem k portáži. Měla svůj začátek jen něco přes sto metrů od mého kempu. Tady jsem teprve všechno pečlivě roztřídil a sestavil je do břemen na záda. První z nich představoval můj vodotěsný batoh s rámem, který obsahoval spací pytel, veškeré oblečení, stan a vařič Biolite. Vařič byl značně těžký, dokonce těžší než můj minimalistický stan, ale na rozdíl od jiných typických modelů nepoužíval tekutá paliva, nýbrž jen nasbírané kousky dřeva, šišky a jiné přírodní palivo. Vyráběl si termální elektřinu, která poháněla větrák a rozdmychávala plamen do mocnosti propanového hořáku. Přebytek elektrické energie byl pak k dispozici pro nabíjení elektronických přístrojů typu telefon, baterií do fotoaparátu, atd. ze zásuvky USB, kterou vařič poskytoval. Měl to být můj rezervní způsob nabíjení mimo solární nabíječky v případě nedostatku slunečního záření. Musím však přiznat, že jsem vařič prakticky nepoužíval a příště bych jej pro situace, kdy je třeba minimalizovat váhu, nechal doma. Pro portáž jsem do batohu přibalil ještě vodotěsný mapník a jednu lahev čaje. Navrch batohu jsem připásal i stočenou karimatku. Druhé břemeno tvořila lovecká krosna z hliníkových trubek, na jejíž spodní polici jsem vodorovně přišněroval lodní pytel s potravinami. Ten byl na začátku expedice tím nejtěžším objektem. Nad něj jsem potom postavil a přišněroval popruhy druhý lodní pytel s „železářstvím“. Bylo-li tropiko stanu ráno baleno mokré, pro portáž šlo navrch tohoto pytle. Třetím břemenem byla kánoe. S tou jsem nesl v pase velkou ledvinovou tašku, umístěnou vzadu na lumbáru, která kromě v pase, měla popruh i přes rameno. V té jsem nesl gumové sandály, kožené pádlovací rukavice bez prstů a druhou lahev s čajem. Na paže jsem při nesení kánoe navlékl také záchrannou vestu, kterou jsem však nezapínal.

První jsem na portáž vyrazil s vodotěsným batohem. Nesl jsem s ním v pase i vodotěsnou ledvinovou tašku, obsahující denní potřeby a jídlo pro oběd a přesnídávky. Tu jsem měl otočenou dopředu na břiše. V rukou jsem potom nesl fotoaparát a rezervní kajakové pádlo jako hůl. Stezka byla velmi hrubá s velkými špičatými kameny čnějícími z ní ve všech úhlech. Střídaly je blátivé úseky, kde byl člověk nucen balancovat mezi větvemi stezku lemujícího porostu a hlubokým blátem po jejím okraji. Vinula se a stoupala mladým listnatým lesem i vysokými jehličnany, občas nabídla překonání velké příčné klády pro probuzení z letargie nosného dobytka. Svěží ranní slunce rozzařovalo zeleň i divoké žluto-rudé odstíny barvícího se podzimního listoví do veselé karnevalové atmosféry. Asi v jedné třetině vzdálenosti měla stezka křižovatku s odbočkou k Danielovu jezeru ve Státech. Od ní směrem k Rose Laku měla stezka dlouhý úsek poměrně hladké procházkové chůze až k oblasti bažin, kde bobří veledíla zalila její krátký úsek vodou. Vyžádalo si to akrobacii po spadlých kládách, ohnutých keřích a obcházení hustým porostem. Zvlášť při průchodu s kánoí tady nehrozila žádná nuda. Právě tady jsem se v kličce stezky s vysokou rákosovitou trávou málem srazil se třemi Američany, cestujícími s jednou kánoí v opačném směru. Zatímco já jsem měl před sebou ještě dva návraty pro další náklady, oni šli na každé portáži jen jednou. Je to nepřímá úměra, kterou musí člověk na cestě rychle vydedukovat: Tři v jedné kánoi = jedna cesta na portážích; dvoučlenná posádka = dvě cesty na portáži; solo pádlař = tři cesty na všech portážích. Poslední třetina stezky pokračovala přímo k jezeru Rose jehličnatým lesem, ale opět po chaoticky rozložených hrubých kamenech. Samotný břeh jezera Rose Lake měl přívětivou pláž z hrubého písku pod vysokými starými borovicemi. Sytě modrá hladina jezera se třpytila v předpoledním slunci tisíci oslnivými hvězdičkami jeho odlesků na vlnkách čeřených západním větrem. Než jsem k němu přiotročil i s kánoí na ramenou poté, co jsem s ní obešel bobří záplavu, ohýbajíc dvou-a-půl-metrové břízy pod svým rozkrokem jako buldozer, slunce se již dávno přehouplo přes svůj zenit a nastalo pozdní odpoledne. Byl jsem zbrocený potem a má kostra úpěla bolestmi. Neviděl jsem nikde ani živáčka a tak jsem bez dlouhého ostychu svlékl všechno a slastně jsem se pohřížil do náruče zvoucí křišťálové vody jezera. Chvíli jsem se v ní rochnil jako šťastný obojživelník a prokluzoval jsem její hladinu v delfíních obloucích, ne moc rozdílný od mé vydří společnice dnešního rána. Když jsem si dostatečně zaplaval a alespoň trochu uvolnil zneužívané svaly, oblékl jsem se, naložil kánoi a vyrazil na Růžové jezero. Bylo již kolem čtvrté hodiny, blížil se večer. Jako prakticky všechna jezera na pohraniční trase, úzké jezero se táhlo od západu k východu a převládal na něm pro mně protivítr. Ale teď k večeru již poněkud polevil. V okolní části trasy, kde tato překonává svou nejvyšší nadmořskou výšku v rozvodí mezi povodím řeky Svatého Vavřince a tím, které spadá do Hudsonova Zálivu, jsem se setkával s poměrně početným provozem kánoí ze strany USA. Minnesota, jako jezerní stát oplývá totiž mnoha základnami outfitterů, kteří pronajímají vodním turistům kánoe a vybavení s detailním popisem kratších kanoistických smyček okolo různých jezer, na které je vysílají, někdy i s placeným průvodcem, z nichž mnohé se zčásti pohybují podél jezerní trasy hranice. Zajímavé je, že prakticky všichni, koho jsem na trase potkal, se pohybovali od západu k východu a tak využívali převládajících západních větrů. Jenom masochista, jako jsem já, si předsevezme čelit větrům a vlnám v cestování od východu na západ. Ale tak byla přece Kanada objevována a tak ji chci pro sebe objevit i já.

Po chvilce jsem potkal dvojici kánoí amerických turistů, kteří zoufali, že všechna tábořiště na americkém břehu jsou již obsazena. Ptali se, zda je možné tábořit u konce portáže odkud jsem vyplul. Když jsem je o tom ujistil, měli starost, kde chci tábořit já. Odvětil jsem, že budu hledat divoké tábořiště na kanadské straně, Sklidil jsem od nich úsměv a tichý obdiv s véčkem vztyčených prstů, jako znamení vítězství. Ani v nejmenším jsem si však nebyl jistý, jestli nějaké tábořiště na kanadské straně objevím. Teprve za polovinou délky jezera, kdy už jsem začal být neklidný z dloužících se večerních stínů, jsem si najednou všiml malého sestupu ze břehu k vodě se zdánlivě ušlapanou a znovu vzrostlou trávou. Nedůvěřivě jsem tu zastavil, vztyčil se do stoje v kánoi a „Voila!“ – Krásná malá loučka zastíněná hájkem mladých bříz, jejichž bělostné kmeny ji lemovaly. Byly tu známky jejího předcházejícího použití, včetně kamenového ohniště. Vše bylo zarostlé vysokou ovsíkovitou travou a tudíž snad letos nepoužité, ale v mžiku tu stál můj stan, pod kotlíky plápolal oheň a já jsem se oddával dalšímu zaplavání, než se začne vařit voda. Byl to již opět můj domov a oáza šancí zregenerovat mé síly a naděje pro úspěch pokračování další cesty.